Zamyšlení nad nezištným poskytováním fotografií

PreborPrahy2012_01_postcard

Často se mi stává, když fotografuji na sportovní akci, že za mnou přijde sportovec, rodič sportovce a podobně a poprosí mě o zaslání fotografií, na kterých je zachycen. Co s tím? Jelikož jsem dobrák, který by rozdal i sám sebe, nestalo se nikdy, že bych prosbu odmítl. Dokonce za snímky většinou ani nic nechci; cítil bych se divně, vydělávat na amatérských nadšených sportovcích (samozřejmě například Jágra bych zinkasoval bez začervenání, ale ten se zatím ještě neozval). Od dotyčného si tedy vyžádám e-mail a fotografie mu posléze pošlu. Nemám s tím problém, ale co mě dokáže spolehlivě naštvat, je skutečnost, že možná v 75 % případů mi zpátky nedojde ani ta nejkratší odpověď „Děkuji“. Jako by to všichni brali úplně samozřejmě; však co, focení na digitál nic nestojí, fotky stejně mám a tudíž mě nezabije poslat… Snad toho nechci tolik. Dokonce jsem se už několikrát zařekl, že příště nikomu nic nepošlu, ale stejně nakonec posílám, co kdyby tentokrát poděkoval?

Změna strategie

Proto jsem poslední dobou začal publikovat jinou strategii. Místo abych si vzal já sportovcův e-mail a tím se mu svým způsobem zavázal, dám mu svoji vizitku, ať se ozve sám. Ať také vyvine snahu. A zatím se mi tato strategie vyplácí. Za poslední dva týdny jsem rozdal tři vizitky, z nichž se dosud ozval jen jeden příjemce (jemuž jsem fotografie poslal a on, světe div se, poděkoval). Výhoda je zřejmá – když se sportovec neozve, mně nepřibude žádná práce. A když se připomene, fotografie mu pošlu tak, jako dříve.

Námět k diskusi

Jak se v podobné situaci chováte vy? Máte stejné nebo rozdílné zkušenosti?

VÝSTAVY