Vladimír Kotulán – Fotografie

žátiší KV002 (4)

Pouhých dvanáct dní, 17.-28.2.2014, bude možné si ve vyškovském Turistickém informačním centru prohlédnout výstavu fotografií Vladimíra Kotulána. Jednoho z nejvýraznějších členů vyškovského fotoklubu Orion, o jehož dlouhé a zajímavé historii si budete moci přečíst v příštím čísle časopisu FOTO.

Vladimír Kotulán se narodil 2. října 1948 ve Vyškově, kde trvale žije. V oboru fotografie je autodidakt, od roku 1973 členem fotoklubu Orion ve Vyškově. V letech 1982-83 absolvoval pod vedením doc. Ing. Jiřího Všetečky kurs reportážní fotografie v Praze. Od roku 1992 pracuje jako živnostník v oboru fotografických služeb.

Uměleckou fotografií se začal zabývat po svém vstupu do Fotoklubu Orion, který v té době obnovil ve Vyškově svou činnost. Koncem 70. a začátkem 80. let si členové Orionu, díky svým tématickým výstavám a cílenému sledování aktuálních uměleckých směrů na výstavách a přednáškách, dobyli určitého uznání i mimo fotoamatérské hnutí. V prestižní Revue fotografie 1986 vyšel poměrně rozsáhlý článek Cesta k fotografické tvorbě (Nad fotografiemi Vladimíra Kotulána) z pera Petra Klimpla. Zde se dostalo Vladimíru Kotulánovi ocenění jeho koncepční tvorby na cyklech Srsti (1982 a 1983), Vlasy (1983 a 1984) a Kresby na dřevě (1. cyklus 1984 až 1985). Tyto cykly, stejně jako série snímků „O staré Africe“ (2003), jsou již uzavřeny. Naopak je stále aktuální soubor fotografií, ve kterých se Kotulán zabývá hledáním námětů na starých oprýskaných zdech a plochách starých dveří a ohrad (pokračující „Kresby na dřevě“).

z cyklu O staré Africe

Léta osmdesátá znamenala v tvorbě Vladimíra Kotulána logický odklon od účastí na soutěžních fotografických přehlídkách, protože prezentaci práce v cyklech lépe vyhovovaly společné výstavy s dalšími aktivními členy Orionu – Jiřím Foltýnem, Josefem Vojáčkem a Jaroslavem Vykydalem. S nimi předvedl své fotografie na několika souborných výstavách. Za významné uznání tehdejší úrovně Kotulánovy tvorby lze také považovat výběr pro účast na výstavě Nové pohledy, 16 mladých autorů ČSSR v Chebu a Praze (1986). Tento výběr představoval trend v tehdejší soudobé fotografii – odklon od jednoznačného objektivního pojetí k subjektivně vytvářeným obrazům.

Kolem roku 1985 začal autor realizovat také inscenovaná zátiší, kde později často pracuje s vícenásobnými expozicemi a transparentností materiálu; tyto snímky zařazuje do velké kolekce „Pístovická zátiší“ a komornější kolekce „Zátiší pro…“. Pístovická zátiší jsou dána lokalitou, vznikají převážně v letním období, kdy Kotulán pobývá na chalupě. Zátiší, která vznikají jako pocty oblíbeným umělcům, jsou budována tak, aby rozeznatelně připomínala jejich tvorbu (např. Zátiší pro Vladimíra Komárka, Jána Šmoka). Oba zmíněné cykly jsou snímány velkoformátovou technikou s negativy velikosti 13 x 18 i 18 x 24 cm, což jim dává neobyčejnou řemeslnou kvalitu, která výpověď obrazu velmi umocňuje. Serii zátiší vznikajících v přírodě rozvíjí v obdobných Vyškovských zátiších a nově představuje malou kolekci Český Krumlov (2011).

Zátiší pro Kamila Lhotáka

Kotulánovy fotografie formálně patří do skupiny vyznačující se úctou k obrazovosti české tradiční výtvarné fotografie, což není nic jiného než poctivé řemeslo černobílé fotografie. Vychází z tradic precizních snímků Edwarda Westona a citlivosti k atmosféře Josefa Sudka, jsou poznamenány snahou o poetická a esteticky působící sdělení. Kotulánova tvorba směřuje až do oblasti připomínající strukturální grafiku, snímky minimalisticky pojednaných výseků reality pak evokují obrazy imaginárních krajin.

(text životopisu: Jiří Foltýn)

Ikarův pád

Několik otázek k současné výstavě:

1) Máte za sebou mnoho let tvůrčího fotografování, jaké fotografie jste pro současnou výstavu vybral a výběr byl těžký?

Výběr jsem provedl v celém spektru, tj. z kontaktů, zvětšovaných fotografií, skenovaných negativů, z tisků plotrem až po fotografie plně zhotovené digitálem. Výběr nebyl těžký, neboť jsem v letech 2010 – 2013 pilně pracoval, jak na chalupě, tak doma, a tím pádem jsem měl na výběr a přípravu dost fotografií.

2) Fotograficky jste vyrostl na analogových přístrojích. Přešel jste na digitální fotoaparát? Proč a jaké jsou podle Vašeho názoru výhody a nevýhody analogu oproti digitálu a naopak?

Ve výtvarné černobílé fotografii stále rád pracuji s klasikou a filmem od 6×6 po  18×24 cm, neboť miluji celý ten obřad okolo. Velký obraz na matnici 4×5“ a větší, celé to komponování, posouvání (tilt-shift), chození okolo, koukání znovu a znovu na obraz na matnici až si člověk řekne tak je to konečně ono. Člověka to osloví, a tak to zmáčknu, exponuji. Co se týče digitálu nejsem nepřítel, nezavrhuji jej, zkoušel jsem různé možnosti. Mám dokonce kolekci sedmi digitálních obrazů z Českého Krumlova, která je čtyřmi záběry zastoupena i na této výstavě. Digitál je jedna z možností rozšíření ve výtvarné fotografii, ale já stále miluji a dávám přednost klasice. U klasiky musí člověk být pečlivější, přesný, aby dostal výsledek, musí být tak trochu alchymista. Digi je naopak jasný, přesný, rychlý a dává nám možnost dalšího zpracování a to je velká výhoda v tvorbě.  Ale je ještě jedna možnost, jak klasiku a digitál propojit. A to je cesta negativ – sken -úprava – tisk velkoformátových obrazů na plotru. A tomu se věnuji poslední tři roky.

3) Jste dlouholetým členem vyškovského fotoklubu Orion a jedním z těch,co tvořili jeho slavnou éru 70.-80. let. Na co nejraději vzpomínáte a co Vám z tvůrčího hlediska přinášelo členství v tomto klubu?

Na společné fotografické výlety na Slovensko a jiné zážitky s tím spojené. Návštěvy spřátelených fotoklubů od Ostravy, Klinkovic, Břeclavi, Třebíče, Blanska až po Prahu, kde jsme měli v tu dobu plno přátel a vzájemně jsme se navštěvovali a žili fotografií a uměním. Zkrátka krásně prožitá léta.  Členství ve fotoklubu mi přineslo i vzdělání ve fotografickém oboru. Co vlastně obnáší, neboť nám přednášeli v té době takové osobnosti jako profesor Ján Šmok a Miroslav Vojtěchovský z FAMU, Pavel Dias, Miroslav Stibor, Bílek a Borovička, Jiří Valoch, Antonín Dufek, Jan Saudek, Viktor Kolář a jiní.  Na společně navštívené výstavy malířů, grafiků a fotografů v Praze, Brně, Olomouci a jinde. Dávali nám hodně podnětů k naší práci. Já osobně mám nejraději z grafiky suchou jehlu pro její roztřepenou hranu a to v komorních pracech zbožňuji.

 

VÝSTAVY