Stále na blízku – rozhovor s fotografem Václava Havla Tomki Němcem

Portugalsko, 14. prosince 1990 - Cabo da Roca, Václav Havel na pobřeží Atlantiku nedaleko nejzápadnějšího bodu Evropy

Tomkiho Němce si pamatuji jako velmi precizního autora, který své fotografie i své rozhovory chce mít do detailu pod kontrolou. Je to člověk, který svou práci nepustí z rukou, pokud o ní má sebemenší pochybnost. Takových autorů dnes už mnoho není. S Tomki Němcem jsme se sešli v libeňské kavárně Decada. Mluvili jsme o jeho fotografických začátcích před rokem 1989, o dokumentaci prezidentských začátků Václava Havla, o malosti některých úředníků z blízkého okolí velkých osobností, o závisti mezi fotografy i o Němcově současném projektu a plánech do budoucna.

 

Autor: Petr Vilgus

Váš první úspěch v soutěži World Press Photo v roce 1991 byl spojený s osobností Václava Havla. Jak jste se dostal tak blízko prvnímu polistopadovému prezidentovi?

O Havlovi jako objektu svých fotografií jsem uvažoval už v roce 1987, kdy jsem si měl na FAMU zvolit osobnost a vytvořit její obrazový medailon.

 

Existují snímky z tohoto projektu?

Přiznám se, že jsem tehdy na tento projekt rezignoval. Prostě jsem tuto možnost nevyužil, ačkoli ta byla reálná díky pomoci dr. Fárové a její dcery Gabiny, pamatuji-li si dobře. Dodnes se zabývám myšlenkou, jestli to bylo pro mou další práci na Hradě dobře nebo špatně. Fyzicky jsem Havla poprvé potkal při kladení květin u hrobu T. G. Masaryka v Lánech na podzim roku 1988. To jsem však v té době nevěděl, poznal jsem ho až později ze zvětšenin.

 

V té době jste se zapojil do disidentských skupin?

Tak aby bylo jasno – nebyl jsem žádný disident. Pouze jsem žil svůj život, měl svou hlavu na krku a věděl, co je zlo. Fotografoval jsem v prostředí konce 80. let, kdy režim kolaboval. Účastnil jsem se různých aktivit, kde jsem fotografoval – demonstrace, happeningy, setkávání „nás“ proti „nim“. Publikoval jsem v samizdatech, v Revolver Revue, Lidových novinách nebo Sportu, potkával jsem mnohé zajímavé lidi, ale nikdy jsem nebyl „disidentské dítě“ a ani jsem mnohé lidi z disentu neznal. Pro mě byla spolupráce s nimi mimořádně zajímavá v tom, že jsem potkal názorově čitelné lidi s podobným náhledem na život a generační souputníky. Nežil jsem však v ghettu, měl jsem mnoho jiných známých a kamarádů.

 

Jak jste si v té době vydělával na život?

Po nuceném přerušení studií na FAMU v roce 1988 jsem získal povolení fotografovat jako soukromník svatby. Ze začátku jsem měl konflikty se zaměstnanci družstva Fotografia, kteří měli na tuto činnost monopol na věčné časy a nikdy jinak. Snoubenci si mě však záměrně vybírali, protože jsem jim nenabízel jen několik záběrů z obřadu, ale nafotografoval jsem jim celý průběh jejich svatebního dne a udělal jim z toho knížku. Zvětšoval jsem na papír dokument, poté fotografie svázal, ořezal, dal do vazby – prostě jsem vyrobil „hand made“ knihu. Originál. Byla to pro mě úžasná praktická škola a zároveň dobrý zdroj příjmů.

 

Kdy jste s Havlem poprvé mluvil?

Bylo to po jeho propuštění z vězení v roce 1989. Potkal jsem ho na Jiráskově nábřeží a poděkoval mu za to, co dělá. Byl trochu nejistý a obával se, abych z toho setkání neměl potíže. Později jsem s kamarádem fotografem jel do Budapešti dokumentovat rehabilitaci Imre Nagye a oběti roku 1956. Zpátky jsem vezl pozvání pro Havla od redaktora Svobodné Evropy György Varga, ovšem zastihnul jsem u něj doma jen paní Olgu.

 

Portugalsko, 14. prosince 1990 - Cabo da Roca, Václav Havel na pobřeží Atlantiku nedaleko nejzápadnějšího bodu Evropy

Souvisleji jste Havla začal fotografovat 29. prosince 1989 v den prezidentské volby.

Po 17. listopadu vznikla na FAMU studentská agentura Radost. Její prvotním cílem bylo distribuovat fotografie z policejního zásahu na Národní třídě mimo Prahu, kde chyběly objektivní informace. Později, když se připravovala volba Havla prezidentem ČSSR, fotografoval jsem pro Radost tento krásný den.

 

Jak se ze dne stal týden, z týdne měsíc a z měsíce několik let na Pražském hradě?

V Radosti jsme se dohodli, že by to moje fotografování mohlo ještě pár dní pokračovat, protože byla škoda nezaznamenat i období následující po volbě. Nakonec jsem s prezidentem trávil většinu jeho pracovního a z části i mimopracovního času. Měl jsem průkaz ke vstupu na Hrad a přicházel jsem tehdy, kdy jsem předpokládal, že by to mohlo být zajímavé.

 

Přiznám se, že si nedovedu představit, že by okolo mě třeba patnáct hodin denně běhal fotograf.

Uznávám, že i já bych ho poslal do háje po třech hodinách. Havel mi však během velmi intenzivních třech let spolupráce řekl jen dvakrát, že nemám fotografovat. Jednou byl extrémně unavený a já jsem situaci neodhadnul, podruhé se setkal s Veškrnovou… Byl neuvěřitelně tolerantní a během práce mě prakticky nevnímal a nechával mi svobodu.

 

U.S.A., Washington DC - únor 1990. Prezident Vaclav Havel na první státní návštěvě v USA. Procházka u památníku padlých vojáku ve Vietnamu - The Vietnam Veterans Memorial Wall.

Přelomová pro vás byla první návštěva USA.

Byl to neuvěřitelně silný zážitek nabitý pozitivními emocemi, které se těžko vyjadřují slovy. Na letišti přistála skupina, kterou jsem tehdy pojmenoval jako „balkánská výprava“. Už jenom to oblečení – abych nepomlouval kolegy, popíšu sebe: černé boty se stříbrnou okovanou špičkou, fialové kalhoty a zelená vojenská bunda. Na té cestě vítali českou delegaci jako bohy, všude Havla přijímali až s obřadní slávou. Něco takového jsem už nikdy potom nezažil.

 

Jaký jste měli s Havlem vztah?

Myslím, že jsme se navzájem měli rádi, ale nikdy mezi námi nevznikl ten druh přátelství, které měl třeba s generačně bližším Bohdanem Holomíčkem. Nebyla to jen otázka věku – určitý blok byl i ve mně. Například v roce 1991 mi prezident nabídnul tykání a já jsem to tehdy zamluvil, protože se mi příčila představa, abych na takovou osobnost pokřikoval „Václave“. Potykali jsme si až o deset let později, když jsem vydal fotografickou knihu zachycující Havlovo působení v pozici prezidenta.

 

Mnozí lidé vnímali Václava Havla jako „dalajlámu na druhou“.

Celý první rok jsem v sobě potlačoval ostych. Mnozí další lidé k němu cítili totéž a já si myslím, že nás dostávala jeho absolutní slušnost. Charakterizuje jej jedna příhoda z Hrádečku, kterou jsem slyšel vyprávět. Policie Havla před rokem 1989 hlídala 24 hodin denně, u jeho chalupy si postavili maringotku a později i malý domeček, aby ho mohli fízlovat. Jednou v zimě Václav uvařil čaj a odnesl jej estébákům. Dělat pomyšlení vlastním žalářníkům – to je akt, který musí zapůsobit na každého.

 

Později jste se stal zaměstnancem Kanceláře prezidenta republiky.

Někteří lidé od novin si začali stěžovat na to, že mám nezasloužené exkluzivní právo fotografovat prezidenta. Mohl jsem si vybrat – buď projekt ukončit, nebo se stát zaměstnancem. Zvolil jsem si druhou možnost a pokračoval jsem v dokumentaci Havlova života. Velkou oporu jsem cítil zejména ze strany jeho tajemníka Mirka Kvašňáka a mluvčího Michaela Žantovského.

 

Z Hradu jste nakonec odešel v roce 1992.

Po Havlově abdikaci v roce 1992 se do pozice šéfa Kanceláře prezidenta – bez prezidenta – dostal Luboš Dobrovský. Nařídil mi, abych mu vydal všechny filmy. Když jsem to odmítnul a filmy jak za minulého režimu schoval u kamaráda, zavařil mi. Dobrovský nepochopil, že fotografie může být i něco víc než jen nástroj k obživě nebo k manipulaci. Že je důležité zachytit tak zásadní období naší země a že fotografie je umění, dobrodružství, otisk doby apod.

 

Na Hrad jste se pak vrátil až po Dobrovského odchodu v roce 1997.

Ano, ale už nikoliv jako zaměstnanec. Vytvořili jsme s kamarádem Pavlem Štechou okruh fotografů, kteří se okolo Havla střídali. Oslovili jsme Michala Hladíka, který odmítnul, a Karla Cudlína. Karel se tohoto úkolu ujal s vervou jemu vlastní a pokryl skoro vše. S novou první dámou Dagmar Veškrnovou přišli i její fotografové, pracující často pro bulvár, kteří měli výrazně odlišný pohled na fotografii než my.

 

Jak se Havel ve své funkci proměňoval?

Zajímavou změnou prošel během půl roku mezi abdikací na funkci federálního prezidenta a volbou českým prezidentem. Havla jsem vždy považoval za přirozeného státníka, ale tehdy se jím stal i po formální stránce se vším všudy. V té době skončilo ono krásné, ale dlouhodobě neudržitelné „divoké prezidentství“. Bylo vidět, že Václava Havla tato funkce baví a práce s tím spojená ho naplňuje.

Velká změna pak nastala po úmrtí paní Olgy a poté, co se jeho druhou ženou stala Dáša Veškrnová. Jednoduše řečeno, jako fotografové jsme často skřípali zubama a mlčeli s ohledem na Václava Havla.  Olga pro mne byla velká dáma, někdy ostrá, ale čestná. A podle toho se ke svému okolí i chovala.

 

V poslední době vás registruji okolo další osoby spojené s prezidentstvím Václava Havla – s jeho někdejším kancléřem Karlem Schwarzenbergem. Jak dlouho fotografujete jeho prezidentskou kandidaturu?

Vůbec to nesouvisí s jeho kandidaturou – na dokumentaci jeho osobnosti pracuji už od českého předsednictví EU v roce 2009. Kdysi jsem chtěl stejným způsobem zachytit další velké Čechy – Ivana Medka a Pavla Tigrida. Bohužel už oba zemřeli.

 

Proč jste si vybral právě pana Schwarzenberga?

Protože jej považuji za významnou osobnost nejen dnešní doby. Protože je to člověk s velkou minulostí. Protože je to jeden z posledních členů úctyhodné generace, která mizí…

 

Co to znamená, že ho fotografujete naplno?

Je to velmi intenzivní a poměrně těžká práce, přestože probíhá jinak, než jsem si původně představoval. Václav Havel se nefotografoval snadno – měl výrazné grimasy, často se ošíval a podobně. Karel Schwarzenberg od dětství fotografování nesnáší, protože vzpomíná, jak jej rodiče v ateliéru navlékali do neoblíbených námořnických oblečků. Když mu cizí fotograf řekne, že se má někam postavit a nějak se tvářit, většinou vypění s komentářem, že není modelka. A velký rozdíl mezi současným projektem a fotografováním Václava Havla je v tom, že jeho soukromí je pro mě do jisté míry uzavřené a já se ho nesnažím příliš prolamovat.

Lány, 3. února 1990 - Olga a Václav Havlovi se zdraví s Jeho Svátostí, 14. tibetským Dalai Lamou

 

Co je cílem tohoto fotografického projektu?

Zpočátku jsem si myslel, že z této práce vznikne kniha. Nyní už si nejsem jistý, jestli to bude tak silná série fotografií, aby to za to stálo. Rozhodně nelituji, že jsem se do tohoto námětu pustil, protože to bude cenný otisk doby a času, což se většinou ukáže později.

 

Co zkusit metodu, kterou údajně použil Yousuf Karsh při portrétování Winstona Churchilla? Ve chvíli těsně před expozicí mu provedl nečekanou věc – vytáhnul mu z úst jeho doutník. Churchill poté nasadil výraz „řvoucího lva“ a vznikl tak nejlepší portrét tohoto státníka.

Já v sobě bohužel nemám tento typ drzosti.

 

Jste jeden z mála autorů, který otevřeně přiznává práci pro předvolební kampaň politické strany. To u nás není příliš častý jev. Jako by spolupráce s politiky byla něčím méně košer než třeba propagace pracího prášku.

Netajím se tím, že jsem fotografoval senátní a krajské kandidáty TOP09. Jednak je to práce jako každá jiná, na které si navíc vyzkouším komunikaci s různými typy lidí. Politický program této strany je mi se skřípěním zubů nejbližší, a to je pro mě hodně důležité. Je jasné, že kampaň pro komouše a socany dělat nebudu.

 

Jaké máte další fotografické plány?

Plány jsou a sny se sní… Stále mne zajímají země, kde vládnou autoritářské režimy a lidi nežijí své normální životy. Preferuji země a oblasti, které dnes vlastně nikoho nezajímají. A ozývají se lidé na „workshopy“, tak uvidím.

 

Jak se díváte na situaci v našem oboru a na aktuální trendy v živé fotografii?

Obrázků kolem nás je tolik, že nevím, co s tím. Denně jich možná vzniká nedefinované množství, ale jejich hodnota? Rukopis jednotlivých autorů se mi překrývá. Bohužel jsem se mýlil, když jsem si myslel, že nová generace lidí v médiích přinese kultivovanost a vytříbenost. Je to horší, než bylo.

Když se například podívám, kam se vydal Reflex nebo Respekt… V druhém jmenovaném periodiku nový člověk ve vedení redakce pohřbil vybudovanou koncepci fotoeditora Ivana Kuťáka. On si myslí (jako v podstatě většina), že stačí zmáčknout spoušť foťáku. To je jen projev arogance a neznalosti. Fotografové na sebe zase žárlí, pomlouvají se, nepřejí si. A to je podstatou všech těch sraček, co nás obklopují.

A vlastně pro mne dnes není až tak důležitá fotografie, ale spíš charakter člověka, který ji udělal.

Praha, 5. července 1990 - Rašínovo nábřeží, ráno v den presidentské volby.

 

Slavkov, 28. října 1990, Václav Havel během přestávky dvoudeního vyjednávání o budoucím uspořádání federace.

 

Praha, kancelář presidenta, leden 2003. Vaclav Havel sleduje projev Vaclava Klause - kandidáta na úřad prezidenta - ve své pracovně na Pražském hrade. Klaus hovoří k poslancům a senátorům ve Španělském sále Pražského hradu o patro níž...Poté bude zvolen presidentem České republiky.

 

Pražský hrad, leden 2003, Václav Havel si balí své osobní věci a opouští kancelář prezidenta. Řemeslníci demontují knihovnu, kterou si Havel nechal udělat na vlastní náklady. Funkci prezidenta zastával od roku 1989 do roku 2003.

ŽIVOTOPIS

Fotograf Tomki Němec se narodil v roce 1963 v Praze. Po absolvování gymnázia byl v roce 1986 přijat na Filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění. V průběhu studia začal spolupracovat se samizdatovými periodiky Revolver Revue, Lidové noviny nebo Sport a fotografoval činnost protirežimních iniciativ. Z tohoto důvodu byl nucen v roce 1988 studium přerušit. Od prosince 1989 pracoval pro studentskou agenturu Radost, která jej vyslala zprvu na jednodenní reportáž o volbě Václava Havla československým prezidentem. V letech 1990–1992 byl zaměstnancem Kanceláře prezidenta republiky. V roce 1991 získal na světové novinářské soutěži World Press Photo ocenění za nejvyšší standard ve fotožurnalistice za snímek Václava Havla překvapeného mořskou vlnou, v roce 1995 získal ve stejné soutěži 3. cenu za fotografii z černého trhu na Kubě. V posledních čtyřech letech intenzivně dokumentuje veřejné aktivity ministra zahraničí Karla Schwarzenberga.

www.tomkin.cz

 

 

VÝSTAVY