Recenze: Miroslav Machotka – Události míst/ Retrospektiva

40-92 kopie_resize

Ještě do Velikonoc můžete v Leica Gallery Prague shlédnout výstavu Miroslava Machotky: Události míst – Retrospektiva. V čísle 22 časopisu FOTO jsme přinesli rozhovor kurátorky této výstavy Evy Heyd s Miroslavem Machotkou. Nyní nabízíme druhý pohled, recenzi zvenčí.

Ve specifické prostorové dispozici Leica Gallery Prague, která spíše přeje malým formátům fotografie, je v kurátorském výběru Evy Heyd představeno několik desítek fotografií Miroslava Machotky, které mapují jeho čtyřicetileté hledání abstraktních struktur a náhodných abstraktních uskupení. Na stěnách vedle sebe visí abstraktně působící výřezy reality, které kolem sebe převážně v Praze nebo v okolí rodné Roudnice fotograf nacházel a zaznamenával. Jak zdůrazňuje jak autor sám, tak i kurátorka, výhradně pomocí analogového přístroje. Fotografie nejsou řazeny ani dle chronologie, ani dle nějakých tematických celků. U každé fotografie je uveden pouze rok pořízení.

Zatímco „retrospektiva“ v názvu mi evokuje ohlédnutí za celoživotním dílem a různými jeho polohami a na výstavě se dle mého názoru jaksi nekoná (je prezentována pouze abstraktní poloha fotografova díla), je druhá část názvu „Události míst“ více než vhodně zvolenou. Fotografie Miroslava Machotky nejsou abstraktními výřezy neměnné architektury nebo záměrně abstraktně poskládanými předměty. Jsou to abstrakce náhodně nalezených hromádek prachu na zameteném chodníku, abstrakce odložených židlí schovaných za terénní nerovností, abstrakce rozpouštějícího se sněhu v odpočinkové zóně města. Jsou to UDÁLOSTI, protože je zde zachycena proměnlivost místa v poměrně krátkém čase. Jsou to události MÍST, protože lidé v nich, až na jednu výjimku koupající se ve splavu, nefigurují.

Uspořádání výstavy Machotkových abstraktních výřezů událostí míst v neuspořádaném datovaném sledu se sice na první pohled jevilo jako absence koncepce a kurátorského nadhledu, po shlédnutí výstavy však bylo toto uspořádání pravděpodobně nejvhodnějším způsobem prezentace daného souboru fotografií. Kurátorka v úvodním textu hovoří o možnostech hledání stále nových a nových vazeb mezi jednotlivými fotografiemi. Nicméně jakékoli vazby mezi fotografiemi visícími blízko sebe jsou u takto abstraktních fotografií navýsost subjektivní, tak mi až tak nevadilo, že se mnou utvořené vazby málokdy potkali s těmi kurátorsky zamýšlenými. Ocenila jsem především absenci názvů a širších popisků jednotlivých fotografií. Pro mnoho lidí totiž název u abstraktního výřezu reality nutně vytvoří jedinou možnou asociaci a příběh a tím jej z abstraktního díla přetvoří do surrealistického. A Miroslav Machotka rozhodně není surrealistickým fotografem. Sám se od tohoto hnutí již v počátcích své tvorby vědomě odklonil a věnoval se „čisté“ fotografii.

40-92 kopie_resize

Nejproblematičtější částí výstavy je dle mého názoru začátek úvodního textu.Cítil jsem nicméně, že těmi pravdami, jež inteligence vyvozuje přímo ze skutečnosti nelze tak úplně zhrdat, neboť by mohly vytvářet jakýsi rámec pro ty dojmy, které nám společná podstata minulých i přítomných pocitů dává zakusit jako něco společného mimo čas… umělecké dílo představuje jediný zůsob, jak je možno znovu najít Ztracený čas…“

Tímto citátem z Proustova Hledání ztraceného času uvozuje Eva Heyd text o tom, jak Miroslav Machotka znovunalézá vnitřní poznání a vnitřní pravdivost ve všední a banální skutečnosti, hledá „pravdivý obraz, přesný časový okamžik v hloubi svého nitra a kvůli němu znovu a znovu přináší autentické záznamy z okolního světa, které jej mohou nějakým způsobem polapit.“ O přesném časovém okamžiku, alespoň z toho historického hlediska, se u Machotky hovořit nedá. Jeho geometrické abstrakce jsou bezčasé. V jeho fotografiích není nic, co by výrazně a nezaměnitelně určilo konkrétní datování jednotlivé fotografie. Fotografie vzniklé v letech tvrdého komunismu, mohou být bez uvedeného letopočtu lehce zaměnitelné za ty pořízení v období divokého rozvoje kapitalismu v 90. letech 20. století. A nalézání vnitřního poznání a pravdivosti? Machotkovy fotografie zcela záměrně balancují na hraně pravdy a pravdivosti. V úvodním textu se upozorňuje na skutečnosti, že fotografie jsou analogové, tedy nemanipulované. Ale právě pomocí velmi abstraktního výřezu Machotka hraje s divákem hru na zdánlivou pravdu. Nepředkládá svou verzi pravdivého pohledu na svět, ale nabádá diváka, aby si svou pravdu v každém záběru našel sám. Aby si příběh události daného místa v neurčitém časoprostoru sám domyslel.

Fotografie poškrábaného obelisku na pozadí oblohy může vyvolat jak pozitivní, tak negativní emoce, právě podle toho, jakou „svou“ pravdu a příběh si divák za abstraktní výřez dosadí. Pohled skrze zašpiněné a potečkované okno vyvolá otázku, zda je předkládaný obraz pravdivý, nebo zda přece jen nebylo s negativem manipulováno. A stejně tak působí i řada odrazů ve sklech a fóliích a průhledy skrze polopropustné materiály.

Na výstavě v Leica Gallery Prague tedy uvidíte „události míst“, jak je viděl Miroslav Machotka, ale nečekejte pravdu Miroslava Machotky, spíše hledejte pravdu o sobě ve vlastních interpretacích předložených abstraktních výřezů.

 

Leica Gallery Prague, Školská 28, Praha 1

23. 1. — 6. 4. 2015

 

machotka-1981_resize

machotka-1996_resize

machotka-1981a_resize

VÝSTAVY