Recenze knihy: Kraď jako umělec

00

Kniha Austina Kleona „Kraď jako umělec“ by mohla být řazena do dlouhé řady sice komerčně úspěšných, zato však stále s opakujících publikací, které čtenáři radí, jak výrazně zlepšit svůj život. Ovšem tato kniha z výše uvedených vybočuje nejen svou grafickou úpravou a může zajímat každého, kdo se ve svém životě snaží něco sám kreativně vytvářet. Například fotografii.

„Kraď jako umělec“ upoutá svou nehranou upřímností, nepředstírá být všespasitelným návodem, jak uspět v umělecké branži. Upřímnost je to, co čtenáře zaujme a chytí hned v úvodu knihy. „V devatenácti by se mi šiklo pár rad.“ „Mám takovou teorii, že když vám někdo radí, ve skutečnosti mluví k sobě samému někde v minulosti. V téhle knize takhle radím staré verzi sebe samého“. Tak začíná Austin Kleon svou útlou knihu. A v tomto bodě tkví možná jediný větší zádrhel celé knihy, a vlastně všech knih s radami do života. Typ zkušeností v této knize prezentovaný je totiž jen těžko přenositelný, každý k nim musí svou vlastní životní cestou dospět sám. Tedy, i kdyby Austin Kleon v 19letech tuto knihu přečetl, neodnesl by si z ní to, co mu jeho starší já chce sdělit. Nepochopil by ji, nebo by pochopil zcela jinak než současný Austin Kleon nebo 36letá recenzentka, která se již nějakou dobu pohybuje ve světě umění.

Pro koho je tedy kniha určena? Spíše pro všechny, kteří již s nějakou zkušeností v uměleckém světě pracují a potřebují lehce nakopnout, dodat odvahy, nebát se riskovat, poctivě pracovat, neproflákat volné chvíle. Je to odpočinková četba pro upevnění, odhalení a uspořádání vlastních myšlenek. A hlavně, nemít pocit, že člověk musí nutně být za všech okolností 100% původní, že dobré myšlenky si může vypůjčit a přetvořit dle obrazu svého.

Nadnesené názvy kapitol jako „Nebuď svině (svět je malý)“, „Nesnaž se být cool. Cesta k úspěchu je roubena nudou“ nebo „Nečekej s prací na to, až zjistíš, kým jsi“ mohou znít jako mnohokrát opakované klišé, ovšem praktické a vtipné příklady ze života utvrdí čtenáře v tom, jak využít svého tvůrčího potenciálu.

Z hlediska fotografa jako umělce může být zvláště přínosná kapitola „Pracuj rukama“ a podtitulem „Pryč od obrazovky“. Dala by se nazvat i „zpět k analogu“, i když nikoli doslova.

Počítač je skvělý, když chceš své myšlenky učesat, a taky když je potřebuješ nachystat pro vysílání do světa. Na plození myšlenek už tak skvělý není. Klávesa delete je vždycky po ruce. Počítač v nás probouzí skrytý perfekcionismus – a jeho vinou editujeme nápady dřív, než nám vůbec přijdou na mysl. Ilustrátor Tom Gauld říká, že se od počítače drží co nejdál, dokud si své komiksové stripy pořádně nepromyslí, protože jakmile si k němu sedne, „všechno se vydá po nejkratší cestě směrem k cíli. Zato ve skicáku nabízí každý list nekonečné možnosti.“

[Mimochodem Karel Čapek nepsal na stroji, vše zásadně tvořil drbaje se tužkou za uchem.]

Když jsem měl své novinové básně seřadit do finální sbírky, všechny jsem je naskenoval a vytiskl na malé papírové čtverečky. Ty jsem rozhodil po studiu a uspořádal je pak do skupinek a hromádek. Jejich pořadí jsem nakonec zkopíroval zpátky do počítače. Takto vznikla má kniha – nejdřív pod rukama, pak na počítači, pak zase pod rukama a nakonec zase v počítači. Jakási analogově-digitální procedurka.

A přesně tímto způsobem se od té doby snažím dělat všechno. Ve své pracovně mám dva stoly, jeden „analogový“ a druhý „digitální“. Na tom prvním není nic kromě fixek, per, tužek, papírů, kartotéčních lístků a novin. Elektronika tam má zákaz vstupu. Zde přichází na svět většina mého díla. Celou pracovní plochu pokrývají doslova hmatatelné stopy, odřezky a zbytky toho, na čem jsem dělal. (Na rozdíl od pevného disku se papíry jen tak samy od sebe nevymažou.) Na druhém stole mám notebook, monitor, skener a kreslicí tablet. Sedám k němu, když chci svoji práci editovat a publikovat.

Slova Austina Kleona, spisovatele a výtvarníka stačí převést do řeči fotografovy. Třebas když chystá výstavu fotografií, stačí si nejprve fotografie vytisknout v malém, poházet po podlaze, a tak člověk lépe zjistí, které fotografie spolu lépe fungují a které raději vyřadit. A nebo to celé postavit úplně jinak.

„Užívej si uvěznění“, tj. užívej si chvilky sám se sebou. „Být nikdo je na začátku výhoda“, „Nedělej si hlavu s autorskou jednotou – tvé dílo je sjednoceno pouhou skutečností, že jsi jeho autorem“, to je jen pár rad, které si čtenář může a nemusí vzít za své. Možná je v knize až mnohokrát zopakováno různými způsoby to základní pravidlo „přestaň se drbat na sedacím svalstvu a začni konečně něco dělat“ (variace recenzentky), ale to asi k tomuto typu publikací patří.

Rady Austina Kleona jsou zabalené v typograficky zajímavé knize formátu 152×152 mm v brožované vazbě s chlopněmi a jsou zvláště vhodné pro klidné chvíle deštivého dne, kdy nefunguje elektřina a člověk má chvíli se zastavit a zamyslet sám nad sebou.

Vydalo v roce 2012 nakladatelství Jan Melvil.

www.melvil.cz

VÝSTAVY