Recenze: Dagmar Hochová 1926/2012 v Moravské galerii

hochova7_nahled

V komorním prostoru Camery Uměleckoprůmyslového muzea představuje brněnská Moravská galerie výběr z díla Dagmar Hochové, české fotografky, která bývá spojována především s dětmi a humanistickou fotografií. Ještě do 29. března 2015 máte i vy možnost nahlédnout do celoživotního archivu této přední české fotografky a trošku si poopravit názor na ni. Časopis FOTO přináší malou recenzi výstavy, na kterou jsme zvali již v čísle 21 tištěného vydání.

Komorní prostor Camery v Moravské galerii může na někoho působit malým dojmem. Možná až příliš malým na představení obsáhlého díla Dagmar Hochové (1926 – 2012), jejíž celou pozůstalost díky daru jejího manžela ing. Zdeňka Reinhardta (✝2014) v roce 2013 Moravská galerie získala. Na stěnách visí několik málo desítek fotografií v malých formátech, průvodního textu je pomálu, popisky se omezují na jednoduchou dataci a identifikaci zobrazeného místa a události.

Jenže cílem této výstavy není a zatím ještě nemůže být představení kurátorsky zpracovaného díla této dokumentaristky s nálepkou „fotografka dětí“. Jsou to teprve dva roky, co galerie získala její pozůstalost. A to je velmi krátká doba na hlubší seznámení se s obsáhlým fotografickým dílem uloženým v množství krabic, které obsahují i velkou řadu dosud nikdy nepublikovaných pozitivů i negativů.

A právě jako jakési první „vyzobání“ zajímavých a dosud nepublikovaných snímků pověšených vedle těch známějších je koncipována právě probíhající výstava. Fotografie jsou řazeny nikoli chronologicky, ale dle imaginárních cyklů bez pevných pravidel a hranic. Takovéto jednoduché, prosté zavěšení fotografií bez viditelného konceptu, které by někdo mohl považovat za absenci či neschopnost kurátorského zpracování, se v průběhu návštěvy této výstavy stává pro všímavého diváka tou hlavní devizou a plusem.

Dagmar Hochová patří k těm fotografům, kteří jsou jaksi zaškatulkováni. Nálepka „fotografka dětí“ se sice ke konci jejího života od ní začala trošku odlupovat, bylo by však škoda, kdyby se na ni hned začaly nalepovat nálepky další a směřovala by do jiné škatulky. A právě v intimním sále Camery, bez dlouhých popisek a násilného řazení má divák možnost v klidu koukat, nazírat a individuálně (nerušen přítomností jiných návštěvníků, těch tam opravdu moc není) přemýšlet nad nejrůznějšími polohami fotografické tvorby Dagmar Hochové. Nikdo mu nevnucuje svůj názor. A myslím, že to je v současné době právě ta jediná možná poloha, jakou lze nenásilně představit dílo této fotografky – bez ukvapených názorů, uspěchaných hodnocení či kladení důrazu na nově „objevené“ jednotlivé fotografie.

hochova3_small

Představené fotografie svědčí o opravdu širokém záběru fotografií Dagmar Hochové. Na portrétu Josefa Váchala (1967) nebo na fotografii sestřičky, kterak upravuje polštář stařence, je vidět vliv jemného piktorialismu. Na jiných fotografiích zase Dagmar Hochová potvrzuje svůj obrovský cit pro dramatickou kompozici – Čekání na Staroměstském náměstí z ledna 1969, dítě podávající kytku Ludvíku Svobodovi, nebo momentka, kdy Ludvík Vaculík doprovází tajemníka Hendrycha ze sálu při IV. sjezdu čs. spisovatelů. A tato dramatická kompozice je na řadě fotografií umocněna kontrastem k námětu snímku. Malost a jemnost malého dítěte v kočárku na fotografii kontrastuje nejen s obřími a temnými zády přihlížejících a helem pořádkových služeb, ale i s tíhou dějinného okamžiku událostí z 28. října 1989. Kompozičně monumentální plocha autobusu na fotografii ze hřbitova v Lánech paradoxně přitahuje pozornost ke třem postavám v o poznání méně monumentální močící póze. Nebo téma vítězného února je představeno vojákem v naprosto nevítězném postoji, jak drží smotaný transparent. Dagmar Hochová uměla zachytit atmosféru – ta až mrazivá se jí povedla ve snímku rektorů na pohřbu Jana Palacha.

Fakt, že se jedná o výstavu posmrtnou a Moravská galerie má k dispozici celou pozůstalost, nutně vyvolává otázku, jestli by sama Hochová vybrala některé snímky ke zveřejnění či nikoli. Některé snímky, které vznikly v 60.-80. letech 20. století totiž spíše než době svého vzniku odpovídají fotografické estetice dneška. Například snímek Devadesátiletá z roku 1986, v němž hlavní námět, hlava složená na stole, splývá s okolím natolik, že vytváří neklid v klidu sama o sobě a dramatičnost obrazová, tak přítomná v jiných snímcích Hochové, již není potřeba. Nebo fotografie řádové sestry z Horních Pusteven, jak držící v náručí postižené dítě – nahodilost kompozice a rušivé elementy vnikající do obrazového pole mají daleko ke kompoziční čistotě jiných jejich snímků, z pohledu dnešního diváka jsou však velmi aktuální a „in“.

hochova7_small

 

Viděla tuto kvalitu svých fotografií i Dagmar Hochová před půlstoletím, kdy snímky vznikaly, nebo je to až naše, současná interpretace? Vytáhla by i ona sama navýsost soukromě působící rodinné snímky mladých a tehdy neznámých manželů Havlových v jejich bytě v roce 1967? Jak hodnotit celoživotní dílo, které v podstatě neprošlo autocenzurou? Nehrozí, že z Dagmar Hochové uděláme někoho úplně jiného? Tyto značně hypotetické otázky si bude muset zodpovědět především ten, kdo dílo Dagmar Hochové bude dále zpracovávat. Současná výstava je zatím takovým krásným úvodem s otevřeným začátkem i koncem, při němž si návštěvník může vychutnávat individuální pocity a soukromá hodnocení této přední české fotografky.

Uměleckoprůmyslové muzeum / Camera, Husova 14, Brno

do 29/3/2015

www.moravska-galerie.cz

 

pozůstalost Dagmar Hochové v Moravské galerii

pozůstalost Dagmar Hochové v Moravské galerii

kurátor Jiří Pátek prohlíží pozůstalost Dagmar Hochové

kurátor Jiří Pátek prohlíží pozůstalost Dagmar Hochové

VÝSTAVY