Petr Sirotek – Okamžiky uplynulých let

S¦îerpanky, Nepa¦ül, 1973_resize

Dva výrazné soubory z rozsáhlého díla Petra Sirotka (*1946), nalezená zátiší a cestopisné fotografie z Nepálu, představuje Leica Gallery Prague. Zátiší zpracovávají téma času, jeho plynutí i jeho zastavení v konkrétním okamžiku. Vyvolávají pocit ticha, pracují s osobitou poezií, která ovšem není jen lacinou hrou s obsahem a kompozicí. Soubor Nepál pak vznikl v době půlroční expedice v roce 1973, kdy se Petr Sirotek do této horské země jako kameraman vydal spolu s československými horolezci. 

Jako upoutávku na tuto výstavu přinášíme rozhovor s Petrem Sitrotkem, který vedl Josef Vomáčka, kurátor této výstavy.

text: Josef Vomáčka, foto: Petr Sirotek

Čím Vás fotografie přitahovala, co bylo tím vstupním momentem, zásadně ovlivňujícím Vaše rozhodnutí, stát se fotografem?

Jako kluk jsem chtěl být Hanzelkou a Zikmundem. Seděl jsem u atlasu a toužil po dálkách. Zajímal mě film, divadlo a výtvarné umění – vyprávěné příběhy. A fotografie, to je vyprávění příběhů beze slov.

 Dokladem Vaší cílevědomosti bylo i vyučení tomuto zprvu jen řemeslu. Kdy to probíhalo, jaké máte vzpomínky a co Vám tato léta, chronologicky po maturitě, profesně přinesla?

Po maturitě jsem měl jasno. Chci se stát fotografem nebo kameramanem. Jediná cesta – studovat na FAMU. Uvědomil jsem si, jak chatrné jsou mé profesní znalosti, a rozhodl se k radikálnímu řešení: vyučím se fotografem. Cokoli má člověk dělat pořádně, musí začít od píky. A tak hodiny a týdny v tmavé komoře, praxe v portrétním atelieru, reportáže a základy studiové fotografie. Takže ground.

Celý život z toho čerpám.

Studoval jste na FAMU u Jána Šmoka, dodnes uznávaného vysokoškolského pedagoga a tvůrce. Jak oceňujete osobně jeho přínos, pro školu i konkrétně pro Vaši tvorbu?

Docent Ján Šmok byl silnou lidskou osobností a vynikající pedagog. Kromě toho pro nás našel tým lidí, kteří ve fotografii něco znamenali a měli schopnost sdělit a naučit. Profesor Bouček, ing. Křivánek, prof. Skopec, Josef Ehm, Tibor Honty, Jindřich Brok. Mohu také říct, že jsem žákem profesora Plicky. Kromě kmenových pedagogů jsme byli v kontaktu s celou řadou osobností. Stačí jmenovat Josefa Sudka.

FAMU byla v té době plná velkých jmen: Kundera, Vávra, Šorm, Lukavský a Höger, kameramani Kališ, Čuřík, Hanuš. FAMU zrodila novou vlnu českého filmu.

Byli jste velmi silným ročníkem. Vzpomeňte si na některé své spolužáky!

Patřím do 1. ročníku oboru filmové fotografie, který na FAMU vznikl. Bylo nás pět: Jan Reich, Pavel Hudec, Milota Havránková, Jan Lebeda a já. Od začátku se o nás mluvilo jako o silném ročníku. A pravdou je, že jsme všichni ve fotografické tvorbě našli své místo. Když zavzpomínám na léta prožitá na FAMU, nemohu zapomenout na přátelství, velká dobrodružství a kopec srandy. Na škole jsem strávil ještě 4 roky studiem filmové kamery.

Vaši životní cestu výrazně ovlivnilo angažmá u Krátkého filmu. Co vše Vám práce kameramana dala? Připomeňte nám zásadní filmy či televizní pořady!

Ještě jsem neměl diplom v kapse a usmálo se na mě štěstí. V roce 1969 jsem dostal nabídku pracovat v norské televizi jako kameraman. Skvělá praxe, navíc v tak krásné zemi. Ale všechno někdy končí a já dostal do Osla povolávací rozkaz na vojnu, naštěstí do Armádního filmu. Po vojně jsem rok pracoval jako redaktor v nakladatelství Pressfoto. A pořád jsem fotil a točil. Jednoho dne jsem byl osloven ředitelem Krátkého filmu, abych odjel s horolezeckou expedicí do Nepálu. Tato Československá himálajská expedice směřovala na pátou nejvyšší horu světa Makalu (8.481 m). Pěší transport do základního tábora trval měsíc a můj fotografický a filmový material neslo 40 nosičů. Bohužel horolezci nebyli úspěšní, pod vrcholem hory tragicky zahynul Jan Kounický. Za půlroční pobyt v Nepálu vznikly 4 autorské filmy a stovky fotografií. V Krátkém filmu jsem se dále podílel na desítkách filmů, TV seriálů a audiovizuálních pořadů.

Na expediční práci jsem navázal v roce 1990, když jsem pro německou televizi s režisérkou Janou Markovou natočil dva středometrážní filmy o Barmě – Yrawadi. Od roku 1997 jsem pak spolupracoval s firmou Marco Polo na cestopisných snímcích v zemích Afriky, Asie a Ameriky.

Měl jste na počátku své fotografické dráhy nějaký vzor, osobnost, hnutí? Nějakou velkou kultovní lásku?

Z našich tvůrců Josefa Sudka, Karla Plicku, Alexandra Hackenschmieda, ze světových Henriho Cartier-Bressona, Roberta Capu a Wernera Bischofa.

Vaše zátiší jsou bezesporu dokladem fotografického mistrovství a zralosti. Nelitoval jste někdy, že vznikala, nepozorována a masově neznámá, jako jakýsi Váš intimní produkt, veřejnosti v podstatě neznámý?

Fotografie zátiší jsou povětšinou intimního charakteru. Je to takové nehlučné sdělení. A při jeho vzniku je spíš absence publika vítána. Takže vše je tak, jak má být.

Hodně času jste věnoval fotografiím z hudebního prostředí, zejména kvůli obalům gramofonových desek či jiných propagačních podkladů. Vznikla v tomto světě u Vás nějaká zajímavá přátelství?

Hudba je neodmyslitelnou součástí mého života. Vždy mocným zážitkem. Grafik Jaroslav Jiránek mě vyzval, abych pro vydavatelství Panton spolupracoval na tvorbě obalů gramofonových desek. Byla to úžasná setkání s desítkami muzikantů vážné hudby. Za všechny například s Václavem Hudečkem a Josefem Sukem. Pak přibily i publikace Světem hudebních nástrojů a Umění houslařů.

Jako kameraman jste pracoval s celou řadu režisérů a producentů. Kterých si vážíte, co Vám spolupráce s nimi přinesla?

Za svůj profesní život jsem spolupracoval s řadou režisérů hlavně dokumentárního filmu. S úctou vzpomínám na pány Grance, Kořána, Sobotku. Z mladších na Milana Peera, s kterým jsme natočili mé srdcové filmy: Narozeniny a Jakou barvu má Písek.

Zjevně preferujete černobílou fotografii. Je v tom nějaký záměr či směřování?

Celý život fotografuji na film. Sám vyvolávám a zvětšuji. Většina mých záběrů vzniká černobíle, protože je to pro mé obrazy nosné. Barvě se nevyhýbám, je to ale jiná píseň.

Jak se vyrovnáváte s takřka totální digitalizací fotografické tvorby?

Dnes drtivá většina záběrů vzniká na digitál. A všichni jsme na tento nový fenomén museli přejít. Ne, že by to bylo jednoduší, ale není jiné cesty.

 

Výstavu v galerii Leica jste připravoval sám – jaké postupy jste volil, kdo prováděl zvětšování či další postprodukční kroky?

Původně jsem uvažoval vystavit pouze fotografie z Nepálu. Vedení galerie projevilo přání rozšířit výstavu o zátiší. Byla to šťastná volba. Fotografie jsem vybíral sám, ale konečnou podobu výstavy pomohl vytvořit tým přátel vedený kurátorem Vomáčkou a grafikem Rakušanem. Ku příležitosti výstavy jsem se svými syny vydal dvě publikace.

Jak byste hodnotil práci galerie Leica, která patří mezi lepší pražské fotogalerie?

Fotoaparát Leica je pojem. Stačí si jen uvědomit, kteří autoři Leicou tvořili. A galerie Leica na pražské kulturní scéně hraje jistě prim v představování fotografů veřejnosti. Je mi ctí zde vystavovat.

Jaké máte v dnešní době pracovní a tvůrčí plány?

Nyní připravuji výstavu “Paříž” pro Zlínský filmový festival, jehož součástí bude týden francouzského filmu. Doplňuji také seriál “Andělé”, na kterém pracuji již nějaký čas. V současné době také vzniká pod vedením režiséra Jaroslava Brabce dokumentární film studentů Famu o mé práci.

1.4.—19. 6. 2016

Leica Gallery Prague, Školská 28, Praha 1

www.lgp.cz

 

VÝSTAVY