Martin Kollar: ŽIVOT JE TRAGIKOMEDIE

1_copy

Každý z nás cítí potřebu někam patřit, s něčím se identifikovat a případně reflektovat dění okolo sebe. V nazírání světa jsme nenapodobitelní a bytostně unikátní. Kulturní odlišnosti doplněné o nové zkušenosti tyto rozdíly ještě umocňují. S mezinárodně uznávaným dokumentaristou Martinem Kollárem o kulturní identitě, evropském prostoru, filmu a samozřejmě o fotografii si ve Stuttgartu povídal Jan Cága.

text Jan Cága, foto Martin Kollar

Co děláš ve Stuttgartu?

Učím fotografii na Staatliche Akademie der Bilden Kunste. Mají zde takový sympatický systém, že si na jeden rok někoho pozvou, a ten jim pak přednáší fotografii. Vždycky jednou za měsíc sem na týden přijedu.

Baví tě to?

Učím se učit. Je to zajímavé v tom, že v jednom momentu musíš začít formulovat věci, které si nosíš jenom v hlavě. A zároveň je to zvláštní v tom, že jsi přinucen postavit se na druhou stranu barikády.

Ty už jsi předtím vedl workshopy v Jihlavě na festivalu dokumentárních filmů.

Ano. Spolupracuji na tom se šéfem foto festivalu v Krakově Karolom Hordziejom. Krakov je něco jako podoba filmové Jihlavy, ale ve fotografii. Jelikož se pohybuju ve světě fotografie i filmu, mám na to relativně dobrý profil. Podle Marka Hovorky, ředitele jihlavského festivalu, jsou si oba tyto světy podobné, co se týká přístupu – pouze s tím rozdílem, že ve fotografii je výsledkem kniha a ve filmu film.

Nepracují obě média s odlišnými prostředky?

Určitě, ale hlavně s časem. Zatímco u filmu čas diktuje režisér, ve fotografii si jej divák určuje sám. Režisér je diktátor a ve fotografii tento diktátorský model v jistém smyslu nefunguje. V rámci vnímání daného záběru je čas úplně jinak otevřený.

Žiješ teď v Paříži. Máš tam nějaký otevřený projekt?

Když to vezmu trochu zeširoka, tak ze Slovenska jsem pryč od roku 2004. Nikdy jsem necestoval na nějaké krátkodobé cesty, protože je pro mě důležité být někde na určitou, dejme tomu aspoň roční, periodu. V Paříži mám projekty, které jsou dlouhodobé, taky galerii a agenturu, se kterou stále, i když minimálně, pracuju. Mám tam tedy zázemí a za ty roky taky kamarády. Není to kvůli městu samotnému; to je stejné jako kterékoli jiné evropské velkoměsto. Nešlo o nějaké předem plánované rozhodnutí, spíše o dílo náhody. Dostal jsem rezidenci na Cité des Arts, což je velmi starý francouzský rezidenční program. Tím, že jsem jim nabídnul projekt, který akceptovali, jsem tam na rok získal atelier.

A výsledkem pařížské stáže má být soubor?

To se uvidí. V principu by měl být, ale zatím to ještě nechci zveřejňovat. Sešlo se toho víc najednou. Od začátku roku 2010 jsem byl rok v Izraeli. Tam jsem pracoval na jednom projektu, který trval s přestávkami zhruba přes rok. Byl to tak velký a pro mne natolik důležitý projekt, že jsem se chtěl věnovat hlavně jemu a ničemu jinému. Což samozřejmě úplně nejde. Když se pouštíš do nových věcí, narážíš na nové problémy, které ti pak zároveň řeší i ty staré problémy. Což je na jedné straně nápomocné a na druhé i stresující.

Potřebuješ víc času?

Čas mám. Spíše energii na to nerozmýšlet nad něčím jiným a neutíkat od toho.

Na druhou stranu získáš možnost podívat se na věc s odstupem.

Přesně tak, ale to je rozpor nebo dilema, že dokud se jedna věc nevyřeší, tak ti stále leží v hlavě. A je potřeba si ty věci stále utřiďovat a dávat dohromady.

A ten izraelský projekt?

Ten projekt byl nastavený jako absolutně volný v tom smyslu, že jsem si tam mohl dělat, co jsem chtěl. Všech dvanáct zúčastněných fotografů mělo neuvěřitelně dobré podmínky. Jediným omezením je bohužel to, že až do zahájení společné výstavy v únoru 2014 nemůžeme nic publikovat. V zimě na konci příštího roku bude z mé části projektu vydána kniha ve vydavatelství Mack v Londýně.

Připadá mi, že se s posledními soubory odkláníš od lidí a fotografuješ spíše důsledky lidské činnosti, že tam je cítit určitá osamělost. Člověk je přítomen, ale jaksi za něčím. Reflektuje to tvůj postoj k životu, nebo už jsi lidmi unavený?

Ne, to s tím nemá nic společného, právě naopak. V tvé otázce je skryto několik jiných. Jedna odpověď je jistým způsobem spojená i s věkem. Věci, které reflektuješ, jsou propojené. Bylo by příšerné, kdybych dělal pořád to stejné. Všichni máme tendenci a nevyhnutelnost komunikovat s lidmi. Pro mě ten kanál, jak se bavím s jinými lidmi, je, že používám obraz jako svůj jazyk, a tím pádem je to buď fotografie nebo film. Spíš je mi bližší fotografie, což je limitované médium. Komplikované mimo jiné i v tom, jak je svět zaplaven fotografiemi. Skoro by se to dalo nazvat digitální tsunami.

Někde jsi řekl, že je přebytek slané vody a obrázků. Možná i muziky a hudebních kapel. To jsou zřejmě nejviditelnější důsledky současné doby – snadná dostupnost prostředků a takřka neomezené možnosti. Nerozplyne se třeba fotografování v něco obyčejného a automatického jako například řízení auta?

Jako bys řekl, že je všude mnoho slov, povídání. Možná je to pravda, možná není. Demokratizace toho média jako takového je už několik desetiletí, jak bych to řekl…

…v masovosti?

Ano. Ale kolik lidí navykládá různých blbostí, já samozřejmě taky. Ale neřeknu si, že budu ticho a nebudu fotografovat. Tím bych se zbavil toho, co mám rád.

A není ten odklon u tebe dán tím, že dnes komunikuješ s divákem spíše skrze galerie? Když občas v galeriích vidím reportážní témata, působí na mě z těch zdí cize, prázdně. Nemá to stejný účinek, jako když si tím listuješ v časopise.

Spíš si myslím, že je to skoro naopak. Podle mě se médiu fotografie daří jako nikdy předtím.

Nemyslíš teď asi komerčně.

Fotografie jako médium prochází vývojem. Naštěstí skončila debata, jestli to je relevantní způsob vyjadřování a významově důležité médium.

S nárůstem počtu fotografů by to mohlo vypadat, že dobrých fotografií vzniká víc, ale ono to tak vlastně není. Dokáže dnešní fotografický průmysl uživit takovou masu lidí, kteří fotografují?

Pro fotografii to není až tak zajímavé. O mnoho zajímavější je, co se děje posledních deset let, kdy pomalu mizí „hvězdný“ systém fotografie. Do šedesátých let minulého století žádné hvězdy neexistovaly a dnes se to pomalu vrací do normálu. Systém hvězd a lídrů, kteří určují směr, mizí. To je největší změna. Asi není potřeba mít nekonečné hvězdy, nespočet revolucí už se taky neděje. To, v čem jsme vyrůstali my, vznikalo z nějakého přetlaku, že jsi potřeboval nějakým způsobem reflektovat to, co každodenně řešíš. Výsledky v mém socialistickém dětství byly postavené na tom, že jsi nemusel za každou cenu vyčnívat. Mohl jsi reagovat smysluplně, ale nedostalo se to k širší veřejnosti. Zatímco kapitalistický způsob tě nutí k tomu, abys byl principiálně první. A ta změna se znovu odehrává i teď. Vzniká mnoho marginálních věcí a právě ty jsou nejzajímavější a pravděpodobně také i vždycky byly. A není důležité, aby na to byla nasazená nálepka úspěšnosti, aby se to dalo kvantifikovat.

Kdo podle tebe vytváří všeobecné povědomí o současné fotografii? Kurátoři, kteří sahají po osvědčených modelech, nebo někdo jiný?

Když se podíváme na historii fotografie z minulého a tohoto století, nejzajímavější věci se staly v předválečném období. V podstatě se stále opakují dvě nejzásadnější jména, na kterých se všichni shodnou, a to August Sander a Walker Evans. To jsou lidé, kteří zasáhli radikálně. Nahlížím na to z mého filmového vzdělání. A když se historicky zamýšlím nad tím, co se dělo, tak dvě velké proměny nastaly díky rozvoji technologií. Prvním impulsem byl ve třicátých letech nástup zvukového filmu a tím pádem nástup možností distribuování informací a idejí širokým masám. Druhým byl nástup televize koncem padesátých a začátkem šedesátých let. Tyto mediální výdobytky jsou najednou velkými akcelerátory dalších idejí. A když tak přemýšlím, že žijeme v čase internetu, kdy se objem informací nekonečně urychlil a změnila se demokratizace toho výběru informací, tak se vrátím k myšlence, že jsme se teď objevili ve stejném momentu jako v těch prvních dvou zásadních časech.

Díky internetu jsme tedy na začátku dalšího přeformátování fotografického média? V čem vidíš zásadní posun, ke kterému došlo právě díky prudkému rozvoji internetu?

Rychlost.

To ale pro umělecky smýšlejícího fotografa není zásadní…

To je spíše fakt. Urychlil se způsob distribuce myšlenek a mění to spoustu věcí. Když se někdo dopracovává k nějakému způsobu vyjadřování, je to dlouhodobý proces. A když tento jazyk v daném momentu existuje, tak není až tak těžké jej znovu replikovat.

Dnes pracuješ intenzivně s fotografií i s filmem. Ovlivňuje znalost filmového řemesla následně i tvůj způsob editace fotografií?

Určitě. V rámci dané produkce to není až tak velký rozdíl. Musíš mít hlavně nápad. Film se ustálil na délce zhruba hodina a půl, což asi není náhoda, protože máme limitovanou schopnost jej vnímat. Pocházíme z křesťanské kultury a křesťanská mše trvá právě tak dlouho jako film. Bohužel jsem nikdy nestudoval, proč tomu tak je. Možná proto chodíme tak rádi do kina – kolektivně sdílet příběhy a emoce.

Film Jak se vaří dějiny, na kterém jsi s režisérem Peterem Kerekešem jako kameraman spolupracoval, je v zásadě rozdílný od fotografického cyklu, který během natáčení vzniknul. Byl to záměr?

To je dobře, že to tak je. Prezentaci těch portrétů považuji za nedokončenou záležitost. Podle původního plánu z těch portrétů měla vzniknout kuchařská kniha s recepty, ale nevyšlo to. Byl to pokus, že kromě jednoho výsledku uděláme výstupy dva. Nešlo o nějaký pragmatický kalkul, spíše jen o chuť vyzkoušet, co se s tím dá ještě udělat.

Na mně film působí dojmem, že natáčení musela být legrace. Vyhledávali jste humorné situace cíleně?

Peter Kerekeš je veliký pracant a předtím, než začal film točit, viděl 140 lidí nebo si minimálně přečetl jejich osobní příběh. Pracovalo na tom několik rešeršérů v různých zemích a kvantum toho materiálu bylo opravdu nekonečné.

Takže Peter vybral nakonec pouze humorné scény?

Těžko se teď bavit o něm bez něj. Nazírání na humor i v rámci fotografie není úplně jednoduché. Humor, jak jej chápu, je jenom pozvánka pro lidi, abychom se spolu dále bavili, abychom se tím tématem dále zabývali. Tento zvláštní žánr poukazuje na to, že všechno v životě je jistým způsobem tragikomedie.

Máme při pohledu zvenku na náš středoevropský prostor světu stále co nabídnout?

Mám pocit, že to není věcí prostoru, ale spíš věcí toho média jako takového.

Proč ty sám už tedy netvoříš v rámci středoevropského prostoru?

Stále se rád a často vracím do východní Evropy. Na druhé straně, pokud žiješ a pracuješ ve velkých městech, je variabilita idejí a lidí, kteří přicházejí z rozličných kontextů, neporovnatelná. V Čechách je vaše kulturní vyspělost relativně bohatá na to, abys nemusel nutně opouštět daný prostor. Na Slovensku je výběr limitovanější a tužba přeskočit se a fungovat v širším kontextu je pochopitelná. V Praze i přes její relativně malou velikost existuje prostředí, které nabízí mnohem bohatší formy dialogu. Tradice v českém kontextu a tradice ve slovenském kontextu je rozdílná. Tím, že my jsme tuto tradici měli v podstatě nulovou, tak se nám asi odchází jednodušeji.

Pro tebe je tedy v tuto chvíli domovem Evropa?

Někdy se probudím a říkám si, kde to vlastně dneska jsem? Paradoxem je, že nejsem velkým přítelem cestování, přestože se přesouvám v podstatě pořád. Rozdíl cestovat a přesouvat se mezi různými kulturními prostory jsou ale dvě odlišné věci.

Pokud se tedy pohybuješ ve svém definovaném kulturním prostoru, nebereš to jako cestování?

Přesně tak. Já jsem si nikdy v životě nekoupil lístek do žádné exotické země sám od sebe. Neříkám, že jsem necestoval, spíš jsem moje cesty akceptoval. Jsem zvědavý, lépe se mi nazírá na jiné světy s určitým odstupem, ale zároveň zevnitř. A to se dá těžko z pohledu turisty.

Vrátím se ještě k tvému izraelského projektu. Relativně hodně cestuješ po Evropě, ale
mentální struktura izraelské společnosti je od té západoevropské dost odlišná. Jak jsi schopen se dostat přes slupku klišé, které sis o Izraeli během svého života vytvořil?

Doufám, že nejlepší odpovědí jednou budou ty zmiňované fotografie.

A o lidské povaze?

Speciálně s Izraelem to není jednoduché. Kdybys to chtěl popisovat přísně, tak bys to vzhledem k historicky složité situaci nemohl dělat politicky korektně. Jinak ale dnešní třetí generace lidí žijících v Izraeli je už úplně jiná než třetí generace lidí, kteří zůstali v Evropě. Evropští a izraelští Židé se podle všeho od sebe spíš vzdalují.

Chystáš kromě toho ještě něco dalšího?

Od východoevropského projektu Nothing Special jsem zatím nic opravdu důležitého neukazoval. Změnil jsem způsob práce, těch sedm let pořád intenzivně pracuju. V blízké budoucnosti však nastane situace, kdy se většina z těchto věcí v podstatě uzavře. Uvidíme.

 

MARTIN KOLLAR

Narodil v roce 1971 ve slovenské Žilině a vystudoval kameru na filmové fakultě Vysoké školy múzických umění v Bratislavě. Za svou tvorbu získal řadu mezinárodních ocenění a grantů, vystavoval např. v Maison Europeen de la Photography v Paříži, na festivalu Recontres des Arles ve Francii, Le Château d’Eau Toulouse ve Francii, MOCA v Šanghaji, Guandong museum of art v Číně, v Pražském domě fotografie, Měsíci fotografie v Krakově, dále pak v Soluni, Bratislavě a Athénách. Od roku 2003 je členem agentury Agence VU Paris. V současnosti žije v Paříži, přednáší fotografii na Staatliche Akademie der Bilden Kunste ve Stuttgartu.

rozhovor vyšel ve FOTO 4  http://springwinter.tictail.com/product/foto-04

A právě v rozhovoru několikrát zmiňovaný soubor z Izraele s názvem Field Trip vyhrál významnou fotografickou cenu  http://www.leica-oskar-barnack-award.com/en/#/en/winner/winner-2014

 

VÝSTAVY