Ochutnávka z FOTO 14: rozhovor s Romanem Vondroušem

029 Stodůlky

V novém čísle časopisu FOTO 14 najdete rozhovor s čerstvým držitelem ceny WPP Romanem Vondroušem. Jako malou ochutnávku z čísla, které je právě v prodeji, vám část rozhovoru přinášíme.

Autor: Petr Vilgus

Česká fotografie dosáhla v letošním roce nebývalého úspěchu. V soutěži World Press Photo získal 1. místo v kategorii Sport absolvent Institutu výtvarné fotografie v Opavě Roman Vondrouš. Právě s autorem oceněného souboru z dostihového prostředí jsem se sešel koncem letních prázdnin v pražské galerii Leica. Oba jsme oželeli zážitek z fotbalového utkání Bayern Mnichov–Chelsea, který se ten den odehrál ve vršovickém Edenu, a místo toho jsme si povídali o cestě pardubického železničáře do nejvýznamnější české zpravodajské agentury, o současné české fotografii i o trendech, které ji formují.

Roman Vondrouš, z cyklu Fragmenty metropole

Slyšel jsem, že jste na začátku svojí kariéry pracoval u Drah.

Ano, ale fotografii jsem se věnoval už zhruba od svých třinácti let. Aparát do naší rodiny přinesl můj dědeček. Byl to středoformátový přístroj s měchem značky Weltax. Protože jsme bydleli u železnice, první snímky jsem pořídil právě v tomto prostředí. Později – po absolvování elektrotechnické průmyslovky – jsem se stal zaměstnancem Českých drah.

Měl jste v té době nějakého učitele nebo rádce?

V dětství ne. Až když jsem zhruba před patnácti lety začal fotografovat dostihy, potkal jsem kolegy, kteří mi pomáhali. Velkým vzorem pro mě byl Vladimír David, člověk, který zachytil padesát ročníků Velké pardubické. Psal jsem o něm bakalářskou práci, a když se nad tím zamyslím, dodnes nechápu, jak s tehdejším vybavením, málo světelnými objektivy a filmy s nevalnou citlivostí dokázal vytvořit tak úžasné dílo.

Později jsem se začal zabývat filmováním a fotografii jsem na čas opustil. Ke konci 90. let jsem se k ní vrátil a rozhodl jsem se zaměřit se na sport, protože ten je v Pardubicích díky hokejové, fotbalové a dostihové tradici hodně živý. Kolega mě v roce 1999 poprvé vzal na dostihy a já jsem si je velmi oblíbil. Když jsem v té době o víkendech nafotografoval nějaké snímky na fotbalu, posílal jsem je do Pardubického deníku, místní Mladé fronty DNES, do různých časopisů a soutěží. Už v roce 2004 jsem získal první cenu na Czech Press Photu.

Jak jste se dostal na pozici agenturního fotoreportéra?

U Drah jsem vykonával různé funkce, od elektrotechnika telefonních ústředen přes zaměstnance měníren až po vedení projektů. V té době vyhlásila Česká tisková kancelář výběrové řízení na reportéra regionální pobočky, já jsem se do něj přihlásil a vyhrál jsem. V jeden den jsem skončil u Drah a druhý den nastoupil do agentury. Po devíti měsících v Pardubicích si mě stáhlo vedení ČTK do pražské centrály.

Jak vypadá práce agenturního fotografa?

Můj pracovní den začíná už v předvečer. Plánujeme, které akce budeme fotograficky pokrývat. V průměru za den uděláme dvě až tři akce, ale záleží samozřejmě na tom, zda zrovna není okurková sezóna. Letos nám ta letní „okurka“ díky politické krizi odpadla…

Jste ve výhodě, že nepracujete pro soukromé noviny, ale pro veřejnoprávní ČTK?

Ano i ne. Je samozřejmě skvělé, že nemusím fotografovat opilé zpěváky pro bulvár, na druhou stranu ale občas závidím kolegům z časopisů. Jejich vydavatelé většinou odebírají standardní fotografie z událostí od nás, a proto si jejich vlastní reportéři mohou dovolit pořídit ze stejné akce mnohem výtvarnější a neobvyklejší záběry.

Spoluexistence s bulvárními fotografy na jedné akci musí být dost tristní.

Říkáme jim ananasové, protože se vždy nahrnou do kroužku okolo nějaké VIP a vynucují si její pozornost křikem „teď na nás, a na nás!“ Jsou to ti nejjednodušší dělníci fotografie, kteří mají blesk natočený natvrdo vpřed a buší snímek za snímkem. Než abych se někdy živil něčím takovým, to bych se snad vrátil na železnici.

V posledních letech vnímám tendenci vyfotografovat zejména politiky tak, aby vypadali jako pitomci. Vyvalené oči, protažené tváře, momenty, kdy si zachycená osoba přestane hlídat mimiku. Řada těchto záběrů má za cíl fotografovaného zesměšnit. Proč vznikají?

Také si občas všimnu radosti kolegů, kteří si při tiskové konferenci na displeji aparátu ukazují, jak se u nich ten který politik tváří. Jednak to může být reakce reportérů na politickou situaci u nás, jednak jistě půjde o snahu nějak nabourat nudu briefingů a třesení rukou. Navíc, jsou tváře, které i při mluvení vypadají na dvaceti záběrech pořád stejně, a naopak existují osobnosti, jejichž mimika je velmi divoká.

Předpokládám, že v tiskové agentuře podobné zadání nemáte.

Samozřejmě je rozdíl, zda takový snímek ilustruje nějakou zprávu (prezident s „virózou“ u korunovačních klenotů), nebo jestli jde o schválnost bez zpravodajské hodnoty. O ten bulvární pohled se u nás nesnažíme.

Naše zadání je spíš obecné a technické. Máme z každé akce přinést co nejpestřejší soubor snímků – nadhledy, podhledy, průhledy, portréty, detaily, polocelky, celky… Čím více variant, tím je pravděpodobnější, že si je klienti vyberou. V souboru by měly být jak výškové, tak šířkové záběry a bez debaty musí obsahovat vrcholný snímek akce – míč v brance nebo potřesení rukou státníků.

Sledujete nějaké změny v požadavcích klientů na podobu fotografií?

Jednoznačně je to požadavek na více emocí v každém záběru. Třeba při dokumentování hokejového utkání už zadavatel neočekává jen záběry hráčů opřených o hokejky nad pukem, ale také o vzrušené fanoušky, křičícího trenéra, zklamaného brankáře, plačící partnerku kapitána apod.

……

Roman Vondrouš, z cyklu Fragmenty metropole

Český reportér Roman Vondrouš vyrůstal v Pardubicích v rodině elektromechanika a zaměstnankyně pošty. Absolvoval střední elektrotechnickou školu ve svém rodném městě a po dokončení studií nastoupil k Českým drahám. Pracoval zde jako elektrotechnik, později se dostal k projektům. Na konci 90. let minulého století se začal intenzivněji zabývat fotografií a později tento obor dálkově vystudoval na odborném učilišti služeb v Praze Vysočanech (na stejné škole dlouhá léta působil doc. Aleš Kuneš). V roce 2005 využil okamžité nabídky, když Česká tisková kancelář hledala fotografa pro pardubickou pobočku. Vondrouš toto místo získal a ze dne na den odešel od Drah do agentury. O devět měsíců později postoupil do pražské redakce ČTK a ve stejném roce započal studium na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, kde letos dokončuje diplomovou práci o soutěži Czech Press Photo, v níž obdržel již několik ocenění. V letošním roce získal ve World Press Photo 1. místo v kategorii Sport za sérii černobílých fotografií z Velké pardubické.

Roman Vondrouš, z cyklu Cross Country Steeplechase

Celý rozhovor najdete v novém čísle časopisu FOTO 14.

Aktuální číslo můžete objednat na

http://www.casopis-foto.cz/trafika-kupte-si-foto-14-a-druhy-den-jej-mate-doma/

VÝSTAVY