Karel Cudlín – Fotografie

Mongolsko, 2004

Karel Cudlín patří dnes již ke klasikům české černobílé dokumentární fotografie. Od začátku 80. let minulého století zachycuje svým fotoaparátem dění ve svém nejbližším i vzdáleném okolí. Od pouličního života na Žižkově, odkud pochází, přes komunistické mítinky a židovské komunity, přes Polsko a Ukrajinu až po palestinské pásmo Gazy v Izraeli. Jeho fotografie všedního života nejsou založeny primárně na sentimentu, spíše podněcují k realistickému zamyšlení nad dobami uplynulými i nad tou současnou. Průřez tvorbou Karla Cudlína přináší do konce prázdnin pražská Galerie Václava Špály.

Text: Josef Moucha

Svůj k svému
Kdysi dávno vystavil Karel Cudlín snímky, s nimiž se hlásil na katedru fotografie FAMU. Záběry z počátku 80. let pořídil nejspíš v době, kdy pracoval v družstvu Fotografia, kde mezi jeho zakázky patřily svatby a pohřby. Utkvěla mi romská tryzna v kombinaci s jinou reportáží, totiž s těžkou automobilovou nehodou. Naznačený příběh vznikl teprve spojením zvětšenin do jedné série a byl tedy fiktivní… A právě tak mi nový tvůrce vstoupil do paměti.

Karel nosí po desítky let kameru téměř pořád s sebou, ale co do způsobu podání nenastalo již nikdy nic fikčního. Základem zůstává pravda spatřeného. Stylizačním rámcem je nanejvýš snaha o pevný, kompozičně i světelně sevřený útvar.

Koncem éry reálného socialismu sledoval fotograf ze Žižkova především Prahu, často v těch méně výstavných čtvrtích. Pro jejich sociální skutečnost měl podobný cit, jaký prokazoval do svého vyhnanství Vlasta Třešňák, soused z Karlína, holdující fotografování spolu psaním a koncertováním. Oba jako by navazovali na Egona Erwina Kische, který se svého času protloukal týmž městem. Spolu s Jaroslavem Haškem a Franzem Kafkou se vyznal ve stejných ulicích a také on upozorňoval současníky na přehlížené stránky doby, kterou žijí. Podívaná na rub věcí, na lidskou chudobu, na zašlá zákoutí anebo noční scenérie zšeřelé Prahy nepůsobí samoúčelně, nýbrž jako projev kritického ducha. Podněcuje spíše k realistickému zamyšlení než k povrchním záchvěvům sentimentu nad takřečeným koloritem všednosti.

Stejně jako se vzdálil žánrovému lidopisu 19. století reportér Kisch, nabízí pronikavou věcnost též fotografický dokument. Alespoň ten nesmlouvavé ražby a vzdoru, díky nimž jej bude i napříště možné považovat za výstižný doklad života, podrobeného společenským poměrům.

Cudlínovo krédo je však patrně hlubší. Neboť, jak se zdá, prochází všemi jeho výstavami a knihami. Od příležitostných témat totiž fotograf pokaždé směřoval k něčemu méně zjevnému, než je první plán reportáží, za něž bývá honorován. Díky tomu se také jeho vnitřní téma nikdy nerozpustilo v záplavě společenských zakázek.

Zřejmě je znát nejen z Cudlínových snímků, ale rovnou z jeho přístupu k fotografování, že pro něj vidění nepřestává být slavností. Vždyť se podívejme, jak mu lidé hledí do objektivu. Nejsou paralyzováni, jako kdyby stanuli tváří v tvář lovci cizích osudů; jejich portréty zračí klid, s nímž se obrací svůj k svému.

1.7.—28. 8. 2016

Galerie Václava Špály, Národní 30, Praha 1

www.galerievaclavaspaly.cz

VÝSTAVY