FOTO 9: Na počátku byla velryba – rozhovor s Milanem Jarošem

milan-jaros-rozhovor-feat

S reportérem časopisu Respekt Milanem Jarošem jsme si dali schůzku na pražské Kampě, v podniku, který by odpůrci tzv. pravdolásky označili z jejich pohledu hanlivou nálepkou pražská kavárna (nedefinuje jen síť podniků veřejného stravování, ale celkový pohled na život). Intelektuální společnost, osaměle sedící emancipované ženy s cigaretou a notebookem, muži v barevných košilích se hádají o dobovém kontextu aktuálního představení v divadle Komedie, rodiny s dětmi hledají na jídelním lístku stoprocentní džusy bez éček a lokální biopotraviny. Ze zdí, nástěnek i z placek řady návštěvníků shlíží prezidentský kandidát stylizovaný do podoby rebela přinášejícího z Orlíku na Hradčany Anarchy in the CR.

jaros-By-The-Way-03-w600

Milan Jaroš, z cyklu By The Way, Kaliště, 2012

Rozhovor s Milanem Jarošem vyšel v tištěném časopisu FOTO 9. Časopis je k dispozici v digitální i papírové podobě každý měsíc na novinových stáncích.

Starší vydání FOTO seženete v Centrum FotoŠkoda ve Vodičkově ulici v Praze, v Czech Photo Gallery na pražském Újezdu či v Brně v Moravské galerii.


Jaroš je mladý a na první pohled nenápadný autor, který na sebe v posledních letech upozornil několika výraznými soubory a úspěchy ve fotografických soutěžích. Vrcholem byla hlavní cena Czech Press Photo 2012, udělená za portrét muže, který se loučící se zemřelým Václavem Havlem.

Jaké byly vaše fotografické začátky?

Byl jsem dost divoké dítě bez vyhraněných zájmů. Volný čas jsem trávil na tenisovém kurtu, ale k fotografii jsem se dostal až v samém závěru základní školy. Jednoho dne jsem doma na stole náhodou našel rodinný Asahi Pentax, přivlastnil jsem si jej a začal s ním pracovat.

Proč jste začal fotografovat?

Mou hlavní motivací byla snaha vyhnout se po základní škole gymnáziu. Chtěl jsem už dělat něco určitého, ne se další čtyři roky vzdělávat v teoriích. Paradoxně bych z dnešního pohledu šel raději na gymnázium a poté třeba na sociologii nebo politologii. Myslím si, že reportážní nebo dokumentární fotograf by měl mít co nejširší rozhled, který mu výtvarná škola není schopná poskytnout.

Součástí náročných přijímacích zkoušek byla kromě předložení fotografického souboru povinná i kresba zátiší…

Vůbec jsem netušil, co a jak fotografovat. Na konzultaci k přijímačkám na grafickou školu jsem přinesl šestatřicet zvětšenin z jediného filmu, který jsem k té příležitosti exponoval. Byla to klasická procházka po nábřeží a železničním mostě, ale vedoucímu fotooddělení Stanislavu Boloňskému se líbila.

Na kresbu jsem se připravoval intenzivněji – chodil jsem za otcem do hospody a on mě učil kreslit podle předlohy na zadní stranu účtenek od piva. Když jsem pak byl na přijímačkách, vyrazilo mi dech, když přede mě postavili čtvrtku o formátu A1. Vůbec jsem netušil, jak naložit s tak velkou plochou. Na školu jsem se nakonec dostal a chodil jsem do stejné třídy jako reportérka Alžběta Jungrová nebo mimořádný talent Jiří Makovec.

Jak byste charakterizoval grafickou školu v polovině 90. let minulého století?

Přežívaly tam dávno mrtvé tradice meziválečné avantgardní fotografie. Pracovali jsme s rekvizitami, které pamatovaly Funkeho s Ehmem, a podobná byla i cvičení. Pokud bych měl jmenovat někoho, kdo mi na grafické škole skutečně pomohl, pak by to byli Libuše Jarcovjáková a Petr Velkoborský. Oba byli velkorysí a měli k nám skvělý vztah.

Pro mě byly spíš než škola zásadní dvě životní události – praxe v ateliéru Ondřeje Kavana a prázdninová cesta na Slovensko někdy ve druhém ročníku na FAMU. Během praxe jsem pochopil, že ateliérová fotografie a reklama nejsou nic pro mě. Do romských osad na Slovensku jsem jel za kamarádem sociologem a poprvé jsem si tam vyzkoušel ten typ fotografie, který dělám dnes. Nevěřím na osud, ale zrovna tyto zkušenosti se šťastně protnuly a poslaly mě na mou současnou životní cestu.

Co jste do té doby vytvářel v rámci volné tvorby?

Klasickou výtvarnou fotografii, modernistická a nalezená zátiší.

Dostal jste se na FAMU v době, kdy tam probíhala změna vedení Katedry fotografie od Vojtěchovského přes Kozlíka až k Bártovi.

Přiznávám, že mě ta škola vlastně nijak nezaujala, dokončil jsem ji jen kvůli rodičům. S chutí jsem chodil na přednášky lidí, jako byli Ivo Tretera, Vladimír Czumalo nebo Jana Ševčíková – tedy kunsthistoriků, filozofů apod. Minimální vliv na mě měla většina učitelů praktických předmětů s čestnou výjimkou Viktora Koláře a Pavla Diase. Jinak šlo opět o směs stylového a tematického vzpomínání na to, jak se fotografovalo před několika desítkami let. Škola žila jen ze zašlé slávy a mnoho nového nepřinášela.

Kdybyste se dnes měl rozhodovat, šel byste znova na FAMU?

Obecně vnímám svou zkušenost s odborným školstvím jako setkání s archaickými formami výuky. Vůbec jsem nechápal, proč se budoucí fotografové na začátku éry digitalizace detailně zabývají třeba světlocitlivými vrstvami Polaroidu. Naopak věci, které by se mi bývaly byly opravdu hodily (například trénink schopností editovat soubor, analyzovat své i cizí fotografie a umět si svůj pohled obhájit), se zde prakticky nevyučovaly. Myslím si, že fotografie je na FAMU omylem. Pokud bych měl školu brát jako místo setkávání budoucích spolupracovníků, tak přesně to zde nefunguje. Neexistuje nějaká logická vazba mezi fotografy na straně jedné a kameramany, scénáristy nebo zvukaři na straně druhé. Naopak smysluplné propojení oborů vidím na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde se fotograf na chodbě potkává s grafiky, architekty, designéry nebo módními návrháři.

jaros-Bohemia-06-w600

Milan Jaroš, z cyklu Bohemia, Vyškov

Už během studia na FAMU jste začal spolupracovat s tištěnými médii.

Měl jsem výstavu v galerii Velryba, která pro mě byla přelomová. Sešli se zde lidé jako Tomki Němec, Pavel Štecha, Karel Cudlín nebo Michal Novotný. Posledně jmenovaný mě hned po vernisáži vyzval, abych se stal součástí fotooddělení nově vznikajícího časopisu Instinkt. Zkušenost to však byla krátká – už po několika týdnech jsem pochopil, že vydavatel nesdílí představu redakce vytvořit z časopisu českou obdobu obrazově i textově vytříbených týdeníků typu Stern, Time nebo Newsweek. Já jsem odešel po měsíci, Michal s Tomkim asi po půl roce. Krátce poté jsem potkal v minilabu Honzu Šibíka. Tehdy jsem pracoval na souboru o homosexuální prostituci na hlavním nádraží a právě jsem si zde vyzvedával kontakty. Honza si je prohlédl, líbily se mu a výsledkem tohoto setkání byla moje pětiletá spolupráce s Reflexem.

Dva roky jste pak pracoval jako kavárník.

S mou tehdejší ženou a skvělou fotografkou Petrou Steinerovou jsme na pražském Žižkově založili kavárnu Pavlač s galerií 35M2. Po dvou letech jsem dostal pracovní nabídku od spolužáka Martina Štěrby, který zakládal fotooddělení v Pražském deníku. Řekl jsem si, že to může být zajímavá zkušenost. Po roce už mi ten nápad zas tak skvělý nepřipadal, protože ty noviny se zajímaly jen o povrchní komunální témata typu otvírání hřišť a rozsypaných odpadkových košů. Náhodou v té době odcházel Günter Bartoš z Respektu a já jsem přešel na jeho místo.

Respekt řada lidí nevnímá jako časopis, kde hraje fotografie významnější roli.

I proto mě těší, že jsem pro časopis s takovou pověstí získal první místo v loňské soutěži Czech Press Photo. Cítím, že jsem během práce pro Respekt ušel kus cesty. Velmi užitečné jsou pro mě debaty o snímcích, které vedeme v rámci redakce. Naučil jsem se při tom hodně o editaci fotografií.

Ochota bavit se o svých fotografiích s kolegy a editory mezi českými tvůrci není příliš velká…

Na rozdíl od sebevědomých solitérů je pro mě hodně důležité, že se k mým snímkům vyjádří několik lidí, že se o nich mluví a že definitivní výběr vznikne na základě této diskuze. Pro novinového a časopiseckého fotografa není dobré, když uvěří jen v jedinou pravdu a odmítá názory okolí.

Posledních deset let bylo v oblasti fotografie ve znamení velkých technických změn. Jak toto období vnímáte?

Řada tradičních autorů se zacyklila v názoru, že fotografie se řítí do záhuby. Já si myslím pravý opak. Už nějaký čas běží razantní technické inovace a s tím související transformace ve vnímání obrazu, jeho významu, forem interpretace a distribuce.

jaros-Bohemia-13-w600

Milan Jaroš, z cyklu Bohemia, Pardubice, 2011

Dá se alespoň hádat, kam se bude vývoj ubírat?

Každý technologický pokrok je vždy provázen i změnou ve vizualitě. Ta změna přišla a většinou lze pojmenovat několik fotografů, kteří prostřednictvím technologie předdefinovali způsob fotografování na další léta. Stalo se to s masovým rozšířením kinofilmových aparátů i s postupnou rehabilitací barvy jako prvku v dokumentární fotografii. Pořád čekám, že podobný zlom přijde také s digitálním fotoaparátem. Je možné, že tou změnou je ona demokratizace a související zahlcení světa obrazovými informacemi.

Když se po světě začala šířit fotografie, prorokovali mnozí zánik malířství, když bylo uvedeno na trh video, mluvilo se v souvislosti s tím o konci filmu. Žádná z těchto technologií ve skutečnosti nezpůsobila zánik svého předchůdce, ale přinesla další možnosti.

Představují třeba chytré telefony a nástup tzv. občanského žurnalismu významnou konkurenci pro deníkové novináře?

Deníková fotografie je žánr, který umírá společně se svým nosičem, tištěnými novinami. Vždy bude pro aktuální média nebo sociální sítě zajímavější momentka pořízená telefonem přímo na místě bombového útoku v londýnském metru než záběr profesionála, který přijede později a může už jen dokumentovat dění na povrchu. U obrazových komentářů a ilustrací je to něco jiného – tam se pracuje s jinými parametry než s rychlostí.

Nenastává tedy konec všech reportážních fotografů tak, jak se to stalo kdysi úspěšné skupině fotoesejistů?

Paradoxně může virtuální mediální doba našemu oboru prospět. Jak končí tištěná média a prosazují se média elektronická, otvírají se nové obzory. Zatímco v časopisu je u článku prostor třeba jen pro jeden snímek, v elektronické verzi je místo pro celý fotoesej, k tomu ještě doplněný krátkým filmem.

A pokud chci být jako reportér nezávislý, existují možnosti, jak realizovat i dost střelené nápady. Třeba Kadir van Lohuizen si vymyslel čtyřicetitýdenní projekt Vía PanAm. Při cestě přes americký kontinent vytvářel fotoblog, prezentoval jej na webu i prostřednictvím iPadové aplikace, na cestu získal peníze díky crowdfundingu…

Klasičtí filmoví dokumentaristé vaše nadšení pro fotomobily v rukou amatérů zřejmě sdílet nebudou.

Fotograf buď může naříkat nad tím, že dříve bylo lépe, nebo naplno využije šancí, které nyní vznikají. Fotografie nikdy nebyla tak široce dostupná každému, nikdy nebyla snadnější distribuce snímků směrem k publiku.

Fotografické aplikace ve smartphonech razantně zvedly vlnu zájmu o fotografii. Z 90 % vznikají hlouposti bez nápadu, ale ten zbytek je inspirativní.

S množstvím vyfotografovaných políček rychle roste význam práce fotoeditora.

Ano, slyšel jsem třeba názor Martina Parra, že fotograf a novinář budoucnosti bude hlavně editor cizího materiálu.

Zdá se, že s rostoucí kvalitou spotřební fotografické techniky je stále méně důležité, čím je fotografie pořízená.

Můj oblíbený výtvarník Gerhard Richter říká, že v případě umělecké tvorby nezáleží na motivu, ale na motivaci. To je myslím přesné. Celá desetiletí fotografové místo volné tvorby řešili otázky ohniskové vzdálenosti, clonového čísla, typu závěrky apod. Dnes je už skoro jedno, jestli autor používá Sinar či iPhone, nebo zda umělecký soubor vznikne pečlivou editací záběrů z Google Street View.

Opakovaně jste uspěl v soutěži Czech Press Photo. Jak se na ni díváte?

CPP je prospěšná událost, protože je to vedle FRAME jediná tuzemská fotografická soutěž s nějakým dopadem na českou společnost. Každý ročník upozorní na nové tvůrčí osobnosti a jevy, které by jinak zapadly. Soutěži mohu vytknout dvě věci – připadá mi, že na výstavě CPP se prezentuje zbytečně mnoho fotografií, a myslím si, že v případě této soutěže při rozhodování porotců stále hrají roli takové formální prvky, jako rámeček okolo snímku, matný či lesklý povrch…

Za spravedlivější považuji systém používaný na World Press Photu. Snímky autoři nahrávají na FTP a porotci si je v jednotném formátu a kvalitě promítají na plátno.

jaros-By-The-Way-11-w600

Milan Jaroš, z cyklu Bohemia, Morašice, 2013

Jestli něco v současnosti prudce kolísá, pak je to podle mě důvěryhodnost fotografie. Někdejší (v mnohém naivní) představa, že fotografie je nezpochybnitelný důkaz, je rozrušená jednoduchými možnostmi počítačové manipulace.

Fotografie byla vždy zpochybnitelná, ať už to byl ručně odretušovaný Trockij nebo ve Photoshopu zvýrazněný kouř nad hořícím Bejrútem.

V Pražském deníku jste byl kolegou Ivarse Gravlejse. Tento autor se proslavil tím, že do běžných zpravodajských fotografií dodával rafinované počítačové manipulace.

Až zpětně jsem pochopil, proč Ivars své reportáže odevzdával vždy s takovým zpožděním… Já tento jeho projekt miluju. Jeho koncept včetně navazující výstavy mi připadá geniální – jak obrazově, tak i v tom smyslu, že ukázal snadnou manipulativnost médií. Změn na jeho snímcích, kde třeba zahušťoval provoz na dálnici, umístil na triko muže během zásahu cizinecké policie nápis SMRT nebo „postavil“ ještě jedno patro Karlštejna, si nikdo nevšiml. Tímto odhalením naštval okolo sebe řadu lidí, kteří mu věřili. Já si však myslím, že to mělo smysl.

jaros-By-The-Way-02-w600

Milan Jaroš, z cyklu By The Way, Bučovice, 2011

Máte nějaký vzor či inspiraci?

Fotografie je pro mě bezbřehý oceán, ze kterého se dá skvěle čerpat nekonečné množství inspirace. Baví mě však něco úplně jiného než reportáž a dokument – třeba Rinko Kawauchi, Alec Soth z Magna nebo Juergen Teller.

Můžete jmenovat nějaké téma, kterému se věnujete dlouhodobě?

Už před udělením grantu pražského primátora v roce 2009 jsem začal dokumentovat život dětí s postižením. Tehdy jsme s Michalem Komárkem vytvářeli reportáž o školce pro autisty. Pro mě to bylo ze začátku velmi těžké, protože se mi v té době narodil syn a já jsem měl tendenci se na ty děti dívat prostřednictvím stereotypů a naučených modelů chování. Nakonec jsem však dospěl k závěru, že jestli v naší společnosti za poslední desítky let došlo k nějakému pozitivnímu posunu, pak to bylo právě ve vztahu k postiženým. Tisíce mladých lidí jim pomáhají bez toho, že by za to očekávali odměnu. Školy a ústavy, které jsem navštívil, byly naprosto otevřené a nijak mi v mé práci nebránily.

Dalším vaším silným tématem jsou Sudety a sociálně vyloučené lokality.

Jsem přesvědčený, že naše společnost obecně nemá vyřešený vztah k lidem, kteří se z nějakých důvodů dostali na okraj, a že byla naprosto naivní myšlenka Václava Klause, když někdy v roce 1997 prohlásil, že porevoluční transformace české společnosti skončila. Ve skutečnosti ty změny probíhají dodnes a s ohledem na mé více než čtrnáctileté zkušenosti s cestami do vyloučených oblastí si vůbec nejsem jistý, jestli se Česko ubírá správným směrem.

Reportér Joe Klamar mi jednou řekl, že novinář je klientem exkluzivní cestovky, díky níž může navštívit nejzajímavější místa světa a dostane se do blízkosti lidí, kteří by pro něj jinak byli nedostupní.

Cítím to taky tak. Fotografoval jsem v řadě zemí, mimo jiné v Libyi a v Egyptě, nyní se chystám do Sýrie. Nejzajímavější je ale pro mě pracovní cestování po Čechách. Každoročně najezdím po naší zemi okolo 30–40 000 kilometrů a podívám se na místa, která bych běžně nenavštívil. Nikdy bych se bez redakčního zadání nepodíval do Osoblahy. Nebýt Respektu, přišel bych o kontakt se zajímavým místem. Pro mě je toto permanentní objevitelství hlavním kouzlem práce reportéra – nedokázal bych totiž chodit celý život od devíti do pěti na stejné pracoviště.


Rozhovor s Milanem Jarošem vyšel v tištěném časopisu FOTO 9. Časopis je k dispozici v digitální i papírové podobě každý měsíc na novinových stáncích.

Starší vydání FOTO seženete v Centrum FotoŠkoda ve Vodičkově ulici v Praze, v Czech Photo Gallery na pražském Újezdu či v Brně v Moravské galerii.

Líbil se vám rozhovor? Pořiďte si předplatné časopisu za 890 Kč ročně (10 vydání).

VÝSTAVY