Josef Koudelka (2002) ve Veletržním paláci v Praze / foto © pavel vácha

77 portrétů od Pavla Váchy. Výstava v Třebíči

pavel-vacha-77-portretu-magda-vasaryova-w1200-casopis-foto

V Třebíči se koná výstava fotografií Pavla Váchy. Akce, na které autor vystavuje 77 portrétů, je přístupná do poloviny srpna 2017.

Úvodní text k výstavě fotografií pochází z rozsáhlého textu Radky Denemarkové.

Takových slov jako zázrak se bojím

Člověk je nespolehlivým svědkem vlastního života. Naštěstí existují fotografové.

Pavel Vácha je obětavý, vřelý, optimistický. Nemůže jinak, je to jeho přirozenost. A ví, že lidé mají různé vidění světa, ale to neznamená, že to jejich je jediné správné. Takových slov jako zázrak se bojím, řekl kdysi Evald Schorm. Takových slov se bojí i Pavel Vácha. Proto fotografuje střízlivě, nepateticky.

Sám Vácha o výstavě říká: “Není to ani retrospektiva, i když možná některá data vzniku fotografií by tomu napovídala, není to ani výstava tematická. Portrét je podle mého názoru snad nejdůležitější fotografická disciplína, nejdůležitější a skoro také nejstarší. Fotografie má proti jiným výtvarným disciplínám jednu ohromnou možnost: zachytit podobu člověka v dané chvíli – a v případě skvělé konstelace všech okolností zachytiti i to cosi důležitého, co je pod povrchem tváře, co je možná vidět jen ve vzácných chvílích, to cosi nezachytitelného, co zcela jistě chybí na fotografiích na pasech či jiných průkazech, to cosi nezachytitelného, co chybí na milionech fotografií, které vznikají na mobilních telefonech a dalších současných technických vymoženostech. Pro výstavu jsem vybral hromádku fotografií lidí, které jsem měl a mám rád, kterých si hluboce vážím – a hlavně se kterými jsem se setkal za okolností, které mi daly pocit, že fotografie by mohla zachytit víc. Snad se to někdy povedlo.“

Radka Denemarková pokračuje: Naše setkání s Pavlem Váchou se konala v „rozhodujících okamžicích“. Potkali jsme se v Divadle Na zábradlí; potkali jsme se nad knihou Zlatá šedesátá; byl první, kdo fotografoval pracovnu a byt Petra Lébla po jeho sebevraždě; potkali jsme se, když jsem osm let pracovala na své břevnovské knize “ Smrt, nebudeš se báti aneb příběh Petra Lébla“. Poprvé jsme se potkali s Evaldem Schormem; psala jsem knihu Sám sobě nepřítelem.

Ano, setkání s Pavlem Váchou se konají jen v „rozhodujícím okamžiku“, což je výstižný termín Henri Cartier-Bressona. Zajímá mě určitá staromódnost lidských hodnot, jaké vyznává a jaké vyznával i Evald Šorm. Včetně zakotvení v zemi, kde se narodili. Váchovy fotografie souvisejí s dobou, ve které žil a žije. Studuje i její etiku. Pravda je vždycky prostá. Na příběhu o Evaldu Schormovi jsem se kdysi rozhodla být pozorovatelem přízemí, pozorovatelem zákulisí, jednou si stoupnout na jeviště, vzápětí sednout do hlediště. To podstatné je vždycky jinde, než předpokládáme. O deset let později jsem dopsala knihu o jiném režisérovi. Předali si štafetu. Není odlišnějších lidí. Lébl oproti Schormovi šel svou cestou, nestaral se o navázání pevného styku s jinými. Chybí mu jeden ze zdrojů života, bázeň před smrtí. Jako by celý jeho život byl umělý, jak žil, mluvil, oblékal se, měnil oblečení, účesy, rozmlouval s druhými. Všechno stylizované. Vždy byl nejprve umělcem. Na tomto základě i člověkem. Schorm byl stejně jako Pavel Vácha člověkem a na tomto základě umělcem. Není pravda, že každý je nahraditelný. Nikdo není nahraditelný. Každý je jedinečný, nahradit ho nelze. Tu blbou větu by už měl někdo dávno vyzmizíkovat, zapomenout. To jenom my, z hlediska svého bídného krátkého života, žebráme o milost, kterou nedostaneme, protože ji nikdy nemůžeme dostat.

Čekání na spravedlnost je stejně zbytečné a marné. Je to jen třeba vědět. A člověk se jistě může na tom krásném, ale lhostejném bujení života trochu ohřát – pořád zpívají ptáci, stromy kvetou, opadávají a sníh je bílý. A my si romantizujeme soumrak a věšíme se za svítání, řekl Evald Schorm v jednom rozhovoru s A. J. Liehmem. Neméně důležité než to, že nějaká kniha vznikne, je, že se najde někdo, kdo ji porozumí. Ukázalo se, že ze stejné situace lze vyprávět značně odlišné příběhy. Po seznámení s Evaldem Schormem a Pavlem Váchou vím, že důležité je nezamlčovat ten svůj.

Ve vyhrocených chvílích mou práci doprovázel fotografiemi Pavel Vácha. Osudy nebývají přímočaré, což dokazuje i příběh jeho fotografií. Výběr nadchne každého, kdo se zabývá fotografií a je znechucen současným chápáním fotografie jako produktu a povrchním chápáním umění obecně.

Vácha je člověk s vyhraněným a kritickým myšlením, jaké si tříbil v polemikách, které vedl celý život a v nichž vášnivě obhajoval své názory o podstatě a smyslu umělecké tvorby. Díky takovýmto lidem se teorie fotografie nebála ani významná americká spisovatelka a kritička Susan Sontagová, která psala romány a především eseje na téma nemoci a dějin fotografie.

S Váchovými fotografiemi lze bilancovat po celý rok. Navíc nedovolí zapomenout na život vlastní. Sympatická je i autentičnost, protože tu autor vystupuje i jako svědek své doby, svědek mladších „já“. Kulisy se mění, dějiny se mění, ale lidská radost ze svobody a tvorby zůstává. Na fotografiích po desetiletích vytváří precizní studii společenství lidí, kteří svou nezávislost, svobodu a kreativitu nemuseli a nemusejí definovat. Kteří se nemuseli a nemusejí vymezovat vůči žádnému systému, politickému ani společenskému.

Fotografie jsou svědectvím o nezávislé kulturní komunitě literární, výtvarné, divadelní, herecké, filmové nebo hudební scény. Vácha nehodnotí. Předává pozitivní přístup k životu, svoboda umění a fantazie jsou bezbřehé. Kritéria výběru fotografií této výstavy logicky určují zásady, které Pavel Vácha zastává v životě i práci: profesionální úroveň, respekt ke každému člověku, absence citového vydírání i manipulace. Ví, že poslání fotografie zůstává stále stejné, neomezeně prosté ve své složitosti: nelhat.

Jeho fotografie netrpí manýrismem a manipulativním obrazovým umem, ale nasákly jedinečnou zkušeností. Je vnímavý ve všech detailech sledovaného času a prostoru. Vyhnul se nebezpečnému klišé portrétovat vzor. Fotografie navazují na nejlepší tradici, stačí vizuální „slovník“, nepotřebují komentář.

Vácha ví, že práce nemá být marná a život má mít smysl a že dobrý život je proces, nikoli stav bytí, je to směr, nikoli cíl cesty. Podstatné je najít smysl života, oddat se mu, naplnit jej, protože to je nejhlubší potřeba každého. Ale skutečná láska ke světu přijímá a miluje rozmanitost života.

Fotografie Pavla Váchy dokládají, jaké to je, když se lidské sny prolínají se skutečností a naopak. Má stejnou svízel, jako řada spisovatelů: jeho představivost je o něco živoucnější než u jiných.

Celý život si vede deník – fotografický – a zmapoval tak kulturní prostor Střední Evropy. Pouhé „konkrétno“ by ho nikdy nedonutilo ani zdvihnout fotoaparát. Potřebuje setkání – Vladimír Preclík, Jan Werich, Miloš Forman, Magda Vašáryová, Ivan Kafka… Patří k okruhu divadelníků, výtvarníků, literátů, hudebníků. Radost ze života si vzít nenechal za žádných okolností, protože plný život nesouvisí s okolnostmi. Plný život souvisí s bohatstvím vnitřního života.

Fotografie Pavla Váchy jsou soběstačné paměti, deníky a obrazy. Dokud člověk neztratil schopnost čekat na štěstí, je šťasten. S tím by souhlasil i Eliade. Vácha od sebe žádného z andělů nezapudil. Nesahal po noži, sahal a sahá chytře, s vtipem a grácií po fotoaparátu.

Josef Koudelka (2002) ve Veletržním paláci v Praze / foto © pavel vácha

Josef Koudelka (2002) ve Veletržním paláci v Praze / foto © pavel vácha

Miloš Forman (1969) na pláži v Cannes / foto © pavel vácha

Miloš Forman (1969) na pláži v Cannes / foto © pavel vácha


 Výstava Pavel Vácha: 77 portrétů

Výstava se koná v Galerii Malovaný dům (Karlovo náměstí 53, Třebíč) ve dnech 22. 6. až 13. 8. 2017. Otevřeno Út – Ne 10 – 12, 13 – 17.

www.mkstrebic.cz

VÝSTAVY